Redl a Pavlica: second servis

V roce 1994 vytvořili Vlasta Redl a Jiří Pavlica desku, která se stala žánrovou fúzí folku, bigbítu a lidové hudby. Na obalu bylo napsáno Vlasta Redl a AG Flek & Hradišťan a Jiří Pavlica.   

Nyní byl projekt, kterému se tehdy ještě takhle vznostně neříkalo (a určitě by si to zasloužil, jelikož získal Platinovou desku, cenu Album roku časopisu F&C a Gramy 1994) po jedenadvaceti letech oprášen. Pokud si ho chcete znova připomenout, jděte se podívat na koncert a kupte si desku (taky jsem si ji pořídil - určitá zlomová alba mi prostě nestačí mít ve virtuální podobě).

PROGRAM SPOLEČNÝCH KONCERTŮ

3.7. - LEDNICE - zámek

9.7. - STRÁŽNICE - DK Strážničan

15.7. - OSTRAVA - Černá louka

18.7. - BUCHLOVICE - Amfiteátr

23.7. - PRAHA Střelecký Ostrov

24.8. - BRNO - nádvoří hradu Špilberk

A TADY JE OCHUTNÁVKA DVOJROZHOVORU DO XANTYPY
 

Kdy vám bylo jasné, že vzniklo zlomové album, které to vyhraje u posluchačů i u kritiky?

VR: Asi tak tři měsíce po jeho vydání.

JP: To mi nebylo jasné nikdy a ani jsem se tím moc nezabýval. Jako zlomové jsem jej začal chápat až s velkým odstupem, když jsem slýchal mnohé dobré i horší pokusy různých skupin, které na nás navazovaly nebo se námi výrazně „inspirovaly“. Ale to už jsem byl někde jinde. Jen mi kdysi Vlasta zavolal, že my jsme založili bank, ale shrábl ho někdo jiný. Ale takový je světa běh…

S kolika koncerty počítáte a s čím se na nich představíte z vaší současné tvorby?

VR: Já se omlouvám, ale v téhle chvíli neumím vyjmenovat konkrétní skladby, tu naši „nepovinnou část“ budeme asi muset přizpůsobovat místním podmínkám a také tomu, jaké se sejde publikum. Když budou naslouchat, budeme hrát tišeji, když budou hlučet, přitvrdíme. 
JP: Bude jich jenom šest a uskuteční se v zajímavých prostředích,  jako např. na zámcích v Lednici a Buchlovicích,  ve Strážnici,  na Černé louce v Ostravě,  na nádvoří brněnského hradu Špilberk  nebo na Střeleckém ostrově v Praze. Přesný výčet s konkrétními daty a časy je možné najít na webových stránkách www.hradistan.cz  a  www.Redl.cz. Na koncertech zazní novinky, kterými se bude samostatně prezentovat jak Hradišťan, tak Vlastova skupina, dále pak novinky, které jsme připravili pro obě kapely a samozřejmě nelze vynechat prověřené a oblíbené písně z původního alba jako např. Vandrovali hudci, Husličky, Vlaštověnka, Žlutava, Smrti a další, protože to by nám naši skalní příznivci asi neodpustili.

Vlasto, na vašich stránkách jsem četl, že vás – podle místa vystoupení - střídavě doprovází Western Session a Orient Express. Která parta hraje při turné?

VR: Pojedeme se slovensko-maďarskou rytmikou, takže Východní konference, neboli Orient express : Gašpar-Buntaj-Nedorost-Morávek- Redl-Žáček.

Ženské party zpívá na koncertě, jako na desce z roku 1994, Alice Holubová?

JP: Ano, Alice patří k ojedinělým a originálním zpěvačkám a je neodmyslitelnou součástí Hradišťanu. 

Byla použita některá z těch třinácti písní už dřív, nebo byly vytvořeny (upraveny) až pro toto album

VR: Moje instrumentálka PŘIŠEL ČAS je z mojí první sólové desky (NA VÝLETĚ 1990). To byla čistá studiovka, na jevišti jsme ji začali hrát vlastně až s Hradišťanem a moc jí to slušelo. Navíc je ta melodie plná jakýchsi „tatranských“ lydických kvart, tak do toho „folklóru“ hezky zapadla.
JP: Pokud jde o mě, tak ano. Např. píseň VLAŠTOVĚNKA, kterou zpívá na CD Alice Holubová, jsem napsal původně do inscenace Karafiátových BROUČKŮ pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti v polovině osmdesátých let. Stejně tak zpracováním balady VANDROVALI HUDCI a jejím filmovým ztvárněním jsem se zúčastnil mezinárodní televizní soutěže v Mnichově někdy počátkem devadesátých let. A píseň ŽLUTAVA zazněla na desce Hradišťanu ZBOJNÉ PÍSNĚ MORAVSKÉ pod názvem HORE DĚDINÚ ŠEL už v polovině let osmdesátých, ale Vlastovi se ta píseň vystavěná na ostinátní prodlevě líbila, tak jsme se k ní vrátili a vdechli jí nový život.

Juro, ukázalo vám album cestu k tzv. world music?

JP: Já jsem se zajímal o veškerou hudbu a měl jsem jistou zkušenost z různých spoluprací s hudebníky jiných žánrů, ať už to byli jazzmani Emil Viklický či Jiří Stivín, písničkáři Vladimír Merta, Pavel Lohonka Žalman nebo Petr Ulrych (u kterého jsem začínal v Javorech hned po fakultě). Moje první (přímo osudová) zahraniční spolupráce byla s Alistairem Andersonem z Velké Británie v roce 1991. To všechno byly kamínky, ze kterých se skládala cesta k world music, jak tento žánr pojmenovali publicisti a producenti už v roce 1987. Pro mě to byla životní i hudební filozofie postavená na dialozích mezi nejrůznějšími hudebními žánry a lidmi celého světa. Prostě „krása různosti a jednota lidství“.
 

Hrajete rádi na festivalech, přestože tam máte málo času na přípravu a váš výkon je v rukou zvukařů?

VR: Výkon hudebníka je vždycky v rukou zvukařů, ale na normálním vystoupení to dělá někdo, kdo to umí a tu muziku zná, s cizím zvukem je to vždycky loterie, zvukař může být třeba i šikovný, ale když to nikdy neslyšel a nestihne ty naše hudební dialogy a „přestřelky“ pochytat, je to asi jako kdyby na Roland-Garros kamera zabírala jen půlku tenisového kurtu. Tam by ale každý poznal, že je něco s obrazem, tady si půlka diváků myslí, že hrajem špatně my. Po takovém hraní máte chuť vraždit, ale je to vaše chyba, neměli jste tam jezdit. Proto si z těch festivalů už vybíráme jen ty nejsolidnější, jedno z našich hraní s Hradišťanem v červenci bude v Ostravě na Colours.

JP: Festivaly mají svoji atmosféru, ale já mám raději samostatné koncerty. Tam nejde o koncert jako o souboj, ale o setkání s lidmi, kde je čas s nimi splynout a něco jim předat.

Oba píšete i scénickou hudbu. Jak přistupujete k tvorbě „hudby beze slov“? Saháte často jako po výrazovém prostředku po lidových motivech? Eventuálně vy, Vlasto, po bigbítu? Co je vám bližší?

VR: Já tuhle práci miluju, protože nemusím na jeviště. Do divadla se chodí na Mrštíky, na Ibsena a na Čechova, kdo dělal muziku, to nikoho nezajímá, jen pár znalců. Nepreferuju žádný hudební styl, bližší je mi vždycky to, co se tam víc hodí. Vycházím z toho, o čem ta hra je, jaký je režijní záměr a tomu všechno přizpůsobím. Hudba k divadelnímu představení podle mě rozhodně není „hudba beze slov“, spíš naopak, všechno běží na pozadí nějakého děje, který se hrozně rychle posunuje dialogy, kdy se hudba musí odmlčet, takže pak nezřídka hudebně skáčete z vězení rovnou na svatbu. Samozřejmě se snažím, aby se to ničemu nepodobalo, ale u scénické muziky je to mnohem snazší než u písniček, protože pracujete s mnohem kratšími sekvencemi a nemusíte ta hudební témata tolik rozvíjet. Když jsou tam potřeba nějaké písničky, většinou už mají hotové texty, takže pracuju desetkrát rychleji.

JP: Scénická hudba nemá překážet, nemá se prosazovat, nemá na sebe upozorňovat, ale v tom nejlepším smyslu má posloužit inscenaci a záměru režiséra. Toto pro mě platí bez rozdílu žánrů. V písňové tvorbě jsem melodik, ale scénická hudba má jiné zákonitosti.

Buďte upřímní: baví vás muzika stejně, jako dříve, nebo už je to trochu rutina?
VR: Rutina je pro mě spíš dělat tyhle rozhovory, protože - a neuražte se, prosím - musím často odpovídat na stále stejné otázky. Muzika mě baví víc než dřív, hraju teď v kapele, o jaké se mi nikdy ani nesnilo. A ještě svoji vlastní muziku!
JP: Baví mě stejně, možná i víc, ale jinak. Pokud v ní najdete tvořivý smysl života, rutina se poleká a uteče.