Když se zaposlouchám do v podstatě jakékoli televizní (ale často i reálné) debaty, ničí mě kromě jejího obsahu také nadměrně časté užívání některých slov a frází. Svědčí to o naší malé slovní zásobě a faktu, že rádi papouškujeme.
Jedním z hojně používaných slov je nicméně. Začnu-li ho zkoumat odzadu, vyjde mi, že je to méně než nic, takže by to mělo být spíš než pro jazykovědce, sousto pro matematika.
Abych se ho ale zastal, nicméně zdaleka není slovo nové. Naopak. Již ve staré češtině je doloženo jako náhrada za latinské nihilominus.
Ve Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1964 je však již označeno za archaické, tedy pro konverzaci nepoužitelné. Jako synonyma jsou doporučeny výrazy ale přesto, přece, ale přece, však, avšak. Uvádím je zvláště pro ty, kteří používají spojení nicméně ale, což je stejný nesmysl, jako by řekli dvakrát po sobě ale.
Ke zvýšenému výskytu nicméně (hlavně v mluvených textech) došlo po roce 1990. Najednou tu zase bylo a nikdo neví, kde se vzalo, a proč.
Nic mi sice neudělalo, avšak jeho užívání už mi přijde neúměrné (to se týká i frází, jako že je něco legitimní, nebo že je to o tom, eventuálně, že se cosi stalo tři roky zpátky; vrcholem ale pro mě zůstává sportovní terminologie, a zvláště "bosákoviny" typu o tom žádná!). Prostě mě to slovo (i uvedené novotvary) prudí :-).
Chápu, že co není zakázáno, je dovoleno, nicméně pojďme se pokusit nicméně a jiné floskule ignorovat. Neznásilňujme češtinu a važme si toho, jak je košatá a krásná. Chovejme se dospěle a neopakujme po jiných každou pitomost.
