Ivan Passer spolupracoval na několika filmech s Milošem Formanem. Od roku 1968 žije v USA, kde je známý i díky svému kultovnímu snímku Intimní osvětlení, který se letos představuje ve vyčištěné podobě v Karlových Varech.
Po válce jste chodil do školy pro děti válečných sirotků v Poděbradech. Na jedné straně tam byl skutečný sirotek Miloš Forman, na druhé Václav Havel, který ovšem rodiče měl. Jak to?
Kromě sirotků tam byly děti rodičů, kteří si s nimi nevěděli rady. Já jsem byl po válce pytlák, měl jsem pět honicích psů a pistoli… U nás ve Mstěticích se zastavil na útěku před ruskou armádou německý obrněný vlak, takže dál k Američanům utíkali už pěšky. Ten vlak tam zůstal a my jsme si tam hráli. Našli jsme bazuky, protiletadlová čtyřčata, pistole. Měl jsem několik pistolí a jednu velkou, americkou – to mi bylo dvanáct – která měla dřevěné pouzdro, takže když se na pistoli nasadilo, vznikla z ní krátká puška. Po té se mi do dneška stýská. Toulal jsem se po nocích. Jednou jsem nepřišel domů deset dní, a když jsem dorazil domů, stál za dveřmi sbalený kufr a otec řekl: „Jdeš do internátu.“ To byl konec mého dětství. Přijel jsem do Poděbrad, škola byla na zámku, prošel jsem bránou a vidím, jak tam hrajou kluci na nádvoří fotbal. A na toho největšího volali Jamesi (čteno jamesi). Jmenoval se Miloš Forman, byl z nich největší a okamžitě mi byl nesympatickej, protože byl na svůj věk buran. Nesympatický mi na něm byly hlavně jeho velitelský sklony. Já jsem byl nezávislej. Ve škole byl rituál, že každý den vyvěsili na tabuli seznam žáků, a dostávali jsme body za to, jak jsme si ustlali postel, jestli máme čistý nehty, jak jsme zvládli úkoly a jak jsme se chovali ve třídě. Miloš byl vždycky mezi prvními třemi a já mezi posledními.
Taky tam byli bratři Mašínové. Ještě o nich chcete natočit film?
Chci. Dva roky jsem měl postel vedle Pepíka, a abychom nemuseli chodit na rozcvičku, zastlali jsme se do postele. A protože jsme byli hubení, nikdy nás neobjevili. Jednou jsme čekali na nádvoří a někdo si vymyslel pitomou hru, kdo dýl vydrží držet proti zdi hlavou čepici z uniformy. A protože Miloš vždycky ve všem vyhrál, řekl jsem si, že tentokrát nevyhraje. Zbyli jsme už jen my dva, stáli jsme proti sobě, bavili se spolu snad dvě hodiny, až nás od té zdi odtrhli. Už ani nevím, kdo vyhrál, každopádně ta soutěž na Miloše zapůsobila, a od tý doby jsme se kamarádili. Bojovali jsme v šachách, tenise, ping pongu, v atletice. Dodnes, když k němu přijedu, už vytahuje kulečník nebo šachovnici.
Školu po osmačtyřicátém roce zrušili…
Někdy v roce 1949 nebo 1950 ji zrušili jako hnízdo buržoasních elementů. Václav Havel tam měl přezdívku Chrobák, protože byl od přírody neohrabanej, ale vždycky se do všeho hrnul. Děti jsou často krutý a tak starší kluci, když profesoři večer zhasli, rozdali boxerské rukavice a Havla dali schválně dohromady s o dvě hlavy větším klukem. Havel z toho ale neucukl, nikdy nebrečel. Pamatuju si, jak měl krvavej nos. Vždycky měl taky takovej zvláštní, zvědavej úsměv. Od tý doby se nezměnil. Vždycky měl v krvi statečnost a pozitivní přístup.
Byl jste notorický průšvihář. Vyhodili vás ze tří gymnázií, pak jste zfalšoval životopis a díky tomu se dostal na FAMU, odkud vás po třech letech – když na to přišli – nakonec taky vyhodili…
Vyhozenej jsem byl celkem osmkrát. Počítal jsem to. Z Poděbrad mě vyrazili, že jsem to tam sabotoval. Do tý doby jsem byl volný pták a najednou jsem byl v pevnosti, která měla tři metry tlusté zdi a malá okna, u kterých jsem prostál dny a koukal se na Labe a louky, kam jsem nesměl. Ale k něčemu byla ta škola dobrá. Člověk se naučil, jak přežít v tvrdém kolektivu.
V roce 1957 vás vyhodili z FAMU, nesměl jste pracovat u filmu a šel jste do výroby.
Ve výrobě jsem pracoval předtím, když mě vyhodili tři měsíce před maturitou z gymnázia, jako třídního nepřítele. To bylo v Martině, kam se matka provdala. Byl jsem předseda třídy, jenže přišel nový ředitel, jmenoval se Jamriška, a dal si závazek, očistit školu od třídních nepřátel. Bylo mu asi dvaatřicet. Skončil jsem v nějaké soustružně v Martině a jednou za mnou přišel chlap, objal mě a povídá: „Ivánku, nezlob se na mě, předsedou komise, která tě vyhodila, byl můj syn,“ a omluvil se mi za něj. Taková byla tehdy doba. Rodiče si s dětmi a sourozenci nedůvěřovali.
Pokračování článku najdete na: http://jdem.cz/cab5u3
