Naším nejznámějším hlušcem je Bedřich Smetana. O sluch prý přišel následkem syfilitidy, kterou si pořídil ve Švédsku. Svá pozdní díla už komponoval hluchý jak poleno.
Přesto se jeho poslední tři opery a symfonická báseň Má vlast poslouchají hezky i dnes.
Já jsem nikdy ve Švédsku nebyl. Hluchnutí mi tudíž nezpůsobila žádná neslušná nemoc, ale Vašek. Vašek byl kytarista naší kapely. Kdykoli jsme zkoušeli,vytáčel hlasitost svého zesilovače až na doraz, což doprovázel slovy: "Volume doprava!"
Všichni kytaristé jsou stejní. Nezajímá je žádný jiný nástroj, než ten jejich! Nedivím se Smetanovi, že pro ně nenapsal jediný part. Nechtěl si přitížit. A že by se třeba do Tábora nařvaný Fender Stratocoaster vyloženě hodil. Úplně vidím Vaškův nepřítomný výraz, doběla rozpálený zesilovač a zkřivený obličej dirigenta, který to musí poslouchat.
Kdepak, symfonici nevědí, co znamená při hudbě trpět. Šmrdlají si potichu na housličky, občas je probudí žestě nebo tympán, a to je všechno.
Takže si tiše hluchnu, okolí je ze mě střídavě nešťastné, že musí své otázky dvakrát třikrát opakovat, nebo si ze mě dělá srandu a já se pomalu smiřuju s tím, že mi je bude muset za pár let psát.
Naštěstí mám naději, že až budu opravdu hluchý, složím třeba konečně nějakou operu a potomci mých potomků, kterým jsem dnes pro legraci, se o ní budou za trest učit. Bude to taková moje tichá pomsta. :-)
