Začíná vždy slepou adorací na straně jedné a strachem na straně druhé a končí směsicí opovržení a zapomnění, které jen v době výročí narození či úmrtí dotyčného narušuje hrstka věrných a nepoučitelných.
Původně zde byly vinice
Výše zmíněná „definice“ mě napadla při návštěvě Národního památníku na Vítkově. Kdysi mě tam nahnali se školou jako dítě, abych se poklonil památce prezidenta Gottwalda, který zde byl vystavený v generálské uniformě ve skleněné rakvi, jako princ z pohádky . Z toho hrůzného zážitku jsem pak měl několik let noční můry. Konec slávy komunistického bosse byl prostý. V roce 1990, kdy už bylo rozpadající se tělo dávno zpopelněno, bylo oznámeno, aby si jeho ostatky i popel dalších komunistických funkcionářů příbuzní vyzvedli a pohřbili je. Poslechli pouze pozůstalí po prezidentech Svobodovi a Zápotockém. Zbývající nikdo nechtěl a skončili na Olšanech v hromadném hrobě. Jak příznačný konec kdysi neomezených vládců.
Využití kopce Vítkov ale bylo původně úplně jiné. Už v roce 1882 vznikl Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky z Trocnova. Proč zrovna tady? 14. července 1420 zde totiž pod Žižkovým velením porazili husité křižácké vojsko. V té době už se místo asi sto let jmenovalo po pražském měšťanovi Vítkovi z Hory, který zde měl vinici. Nejstarší doložená zpráva o kopci je ale už z roku 1041 (Wikipedie).
Masaryk odmítl
Památník národního osvobození, jak se původně jmenoval, byl vystavěn v letech 1929 – 1938 (první architektonická soutěž na něj proběhla už v roce 1914; vítězem se nakonec stal architekt Jan Zázvorka – otec herečky Stelly Zázvorkové -, který návrh pojal v tehdy módním, funkcionalistickém duchu). Původně zde měly spočinout i ostatky TGM, ten ale tuto možnost odmítl. „Památník byl určen k poctě legionářů, tedy bojům za svobodu a demokracii,“ vyjádřil se v dokumentárním filmu o mauzoleu Pavel Douša, ředitel Historického muzea a NM v Praze. Po smrti prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda však vedení KSČ napadlo, vybudovat zesnulému vůdci – po vzoru jiných diktátorů (hlavně sovětských) - mauzoleum. Nejprve mělo být na Letné. Pak komusi přišlo, že bude jednodušší přeměnit k tomu účelu Památník národního osvobození. „Došlo tedy, řekněme, ke zneuctění a významnému posunu této stavby, která byla vybudována za první republiky,“ dodal ředitel Douša.
Za války tu bylo skladiště
Ke zneuctění památníku nedošlo poprvé. Za druhé světové války zde bylo skladiště wehrmachtu, památník byl poničen a ostatky neznámého vojína od Zborova zničeny (dnes jsou tam jiné, plus ostatky neznámého vojína od Dukly). O uměleckou výzdobu exteriéru i interiéru se postarali Vincenc Beneš, Josef Malejovský, Otakar Nejedlý, Karel Štípl, Otakar Švec, Jan Štursa, Max Švabinský ad. Budova, jež je orientována z východu na západ, je dlouhá 143 metrů, široká 27,6 metrů a vysoká 31,5 metru.
Součástí památníku se stala také třetí největší bronzová jezdecká socha na světě, znázorňující Jana Žižku z Trocnova. Návrh poprvé naskicoval v roce 1931 Bohumil Kafka, sádrový model dokončil o deset let později, krátce nato však zemřel. Bronzová socha byla odlita až po osvobození a odhalena na výroční den bitvy na Vítkově - 14.7.1950. Váží 16,5 tuny, je vysoká 9 metrů, dlouhá 9,6 metrů. (Wikipedie).
Kam s ním?
Když se 11. března 1953 Gottwald vrátil z pohřbu Stalina, posteskl si Zápotockému, že mu není dobře. V sobotu 14. března v 11 hodin zemřel. Příčinou smrti byla prasklá výduť srdeční aorty, k níž došlo zřejmě změnou tlaků během cesty letadlem. Na jeho podlomeném zdraví se podílela kombinace syfilis a alkoholismu. Marta Gottwaldová však podezírala komunistickou stranu, že nechala jejího manžela otrávit. 31. března bylo rozhodnuto, že bude „velký vůdce“ balzamován a umístěn na Vítkově. Byl tedy povolán osvědčený tvůrce původní stavby Jan Zázvorka a pověřen její úpravami. Tehdy už starý pán si vzal na pomoc svého syna, stejnojmenného barrandovského architekta. O balzamování se postarali sovětští specialisté na čele s ředitelem mauzolea V. I. Lenina v Moskvě profesorem Mardaševem. Technologie, jakou byl Gottwald nabalzamován, byla přísně tajná. Nikdo z Čechů s ní nikdy nebyl seznámen. Mauzoleum bylo řízeno speciálním oddělením ministerstva vnitra, které čítalo až sto dvacet čtyři lidí. U zesnulého prezidenta byla držena čestná stráž, stejně tak u vchodu. Tělo procházelo každý rok obnovou. Sovětští specialisté ho zřejmě ponořili do lázně, jejíž složení dodnes neznáme. V roce 1962 bylo spáleno. Na to, proč k tomu došlo, existuje spousta spekulací. Třeba, že ostatky byly velmi poškozené. Ošetřující lékaři ale tvrdili, že byly v pořádku. Pravda však je, že jediné, co z Gottwalda zbylo, byla hlava. Zbytek byl v té době už umělý. Dokonce se uvažovalo o tom, že bude Gottwald kompletně nahrazen maketou.
Urna hrdiny
Dnes nahradily v kolumbáriu urny bývalých komunistických pohlavárů a prominentů hroby armádního generála Aloise Eliáše (bývalého legionáře a odbojáře, jehož komunisté, schovávající se během války v Moskvě, cynicky označili za kolaboranta) a jeho manželky Jaroslavy. Někdejší protektorátní předseda vlády Eliáš byl jako jediný premiér nacisty popraven. Rozkaz k tomu vydal po atentátu na Heydricha K. H. Frank. Eliášův popel byl opatrován jeho ženou, později historikem Tomášem Pasákem. Po jeho smrti předala urny obou manželů Pasákova manželka Vojenskému historickému ústavu. 7. května 2006 byly ostatky Eliáše a jeho ženy pohřbeny se všemi poctami v Národním památníku na Vítkově.
A co zde ještě najdeme? Výstavu Křižovatky české a československé státnosti, kde je třeba vystavena kopie Mnichovské dohody a první československé ústavy, významná vyznamenání, prezidentská standarta, poslední dopisy generála Heliodora Piky a Milady Horákové, Kubišovo sako, Tigridův psací stroj, posmrtná maska Jana Palacha, Krylem psaný text písničky Bratříčku, zavírej vrátka a další artefakty. Expozice Laboratoř moci zase seznamuje návštěvníky v podzemních prostorách s péčí o mumifikované Gottwaldovo tělo. A na závěr se můžete nechat vyvézt na terasu a porozhlédnout se po Praze.
