Když praskne struna

Proč má Pavel Šporcl modré housle? Kdo mu obrací při koncertech noty? Jsou stradivárky opravdu nedostižné?

Než začne hrát dítě na housle tak, že se to dá poslouchat, je to asi pro rodiče oběť, nemám pravdu?

Pro rodiče je to oběť až do chvíle, než si dítě řekne – pokud se tomu chce věnovat – že bude cvičit samo. Se mnou maminka cvičila do dvanácti let, chodila se mnou na hodiny a zapisovala si, co všechno mám dělat. Totéž teď dělám – pokud jsem doma - s naší Violetkou, přestože se hrou na housle možná živit nebude. Ona je ale moc šikovná, tak to zkusíme a uvidíme.

Byl jste při cvičení poslušný?

Dost jsme se přitom s maminkou hádali, jelikož jsem nechtěl cvičit tak pomalu, jak si přála. Ale tóny, které jsem vyluzoval, se poslouchat daly, protože mi to celkem šlo.

Jak vlastně cvičíte dnes? Hrajete etudy nebo něco, s čím budete brzo koncertovat?

Teď jsou to skladby pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha, které budu natáčet na dvojalbum a patří k tomu nejkrásnějšímu a taky nejtěžšímu, co bylo kdy pro ně napsaný. Do toho stále hraju koncerty a cvičím Brahmsovy sonáty, které budu hrát v dubnu a občas si taky zopakuju něco, co už jsem dlouho nedělal, protože mě mohou zavolat, že to pozítří někde potřebují, takže musím být neustále připravený. 

Máte v repertoáru kolem čtyřiceti houslových koncertů, umíte je všechny zpaměti?

Všechny ne, ale měl bych být schopen s nimi do pár dnů někde za někoho zaskočit.

Pokud hrajete z listu, obracíte si stránky sám, nebo na to máte obraceče?

Se svojí image se snažím hrát co nejvíc zpaměti. Ale jsou skladby, které se hrají záměrně z not - sonáty pro housle a klavír - a u nich, když to nejde otočit, se ten kousek musíte naučit zpaměti nebo to pokračování zkopírovat.

Máte nějaký oblíbený houslový koncert, na který se těšíte?

Často hraju Čajkovského, moc rád Beethovena, v cizině chtějí Dvořáka. Zajímavé jsou i nové houslové koncerty, třeba Američana Johna Corigliana, který píše také filmovou hudbu.

Co vás přiměje k tomu, že začnete studovat něco nového?

Někdy si orchestr řekne, jaký koncert by chtěl uvést, nebo jim nabídnu něco sám, co bych si s chutí zahrál. Rád vymýšlím i nové projekty. Třeba s cikánskou kapelou nebo popový crossover.

Proč máte vlastně modré housle?
Pořídil jsem si je poté, kdy jsem se po sedmi letech rozhodl omezit hraní s šátkem. Modré housle mám vlastně místo něj.

Předpokládám, že zvuku houslí modrá barva nevadí…

Nemá na něj žádný vliv. Pro zvuk je důležitý základní lak, kterým se vlastně póry uzavřou, a každý houslař do něj dává svoje speciální přísady. Modrá barva byl můj nápad a Honza Špidlen s ní měl trochu potíže. Když natřel na základní lak, který je do žluta, modrou barvu, stávala se z ní zelená. Asi čtyřikrát ji kvůli tomu musel setřít a natřít znovu. A stejně, když na mě na pódiu svítí žlutý reflektor, mají housle nádech do zelena.

Máte šanci si během výroby housle vyzkoušet?

Houslaři musíte naprosto důvěřovat. Jak nástroj hraje, se dozvíte až ve chvíli, kdy se na něj natáhnou struny. Nové housle zní syrově a je potřeba na ně hodně hrát, aby zněly líp. Mnohdy se stane, že pak znějí srovnatelně nebo i líp, než stradivárky.

Opravdu?

Stradivariho dílna postavila přes tisíc houslí, což je ohromné množství. Nástroje ze „zlatého období“, hned po roce 1700, jsou opravdu jedinečné, krásné, unikátní a taky nesmírně drahé.

Ale jak jste naznačil, většina ze stradivárek nedostižná není.

Samozřejmě, že nikdo už stradivárky nezkopíruje a ty nejlepší jsou opravdu úžasné a nenahraditelné. Ale když houslistům zavážou oči, tak se jim v mnoha případech hraje líp na nové housle, které jsou zvukově silné a stabilní. Starým nástrojům už nějaký tón třeba tak nezní – nebo už nezněl tenkrát, to nevím. Velkou roli hraje samozřejmě taky cena, takže jsem rád, že mám tyhle housle, protože jsou s nástroji typu stradivari srovnatelné. Navíc můžu propagovat české a moderní houslaře, stejně jako propaguju smyčce od Petra Auředníka, které jsou dokonce lepší, než řada francouzských. Struny používám slovenské výrobky Warchal.

Potkalo vás v letadle, že vám nechtěli vzít housle na palubu?

V devadesátém třetím roce jsem v Americe dobíhal jako jeden z posledních pasažérů a už nebylo, kam by ten futrál dali. Tak mi letuška nabídla, že to vyřeší. Za chvíli mi přinesla papírek a já jsem s hrůzou zjistil, že ty housle dala mezi kufry. Let z New Yorku do Houstonu trval asi tři hodiny a celou tu dobu jsem se modlil, aby to dobře dopadlo, protože to byl půjčený, tři sta let starý italský nástroj z nějaké sbírky nebo nadace, který měl hodnotu půl milionu dolarů. Když jsme pak přistáli, trnul jsem u pásu, v jakém stavu bude. Naštěstí se nic nestalo. To jsou osudové chvilky, které vám mohou totálně změnit život. Ty housle byly určitě pojištěny, ale nevím, jak by se pojišťovna tvářila, kdyby zjistila, že jsem je dal mezi normální zavazadla. Mohlo to dopadnout i tak, že jsem ještě dnes platil.

Když už jste otevřel katastrofické téma, řekněte mi na závěr: praskla vám někdy při koncertě struna?

Jednou doma a podruhé v Americe.

A co jste udělal?

Vzal jsem si bleskově nástroj koncertního mistra, který seděl nejblíže, a snažil se to nějak dohrát. Horší bylo, že půlka orchestru přestala hrát, protože si myslela, že přestanu taky. Pak se začali postupně chytat. Byly to nervy. Pro všechny.