Kamil si to střihnul „bez proudu“

Poprvé v životě zkouší Kamil Střihavka se svou skupinou Leaders akustické turné. Logicky mě zajímalo, co je za tím, že se k „unplugged“ koncertování odhodlal? Jeho odpověď byla pro mě poměrně překvapivá.

Kamil StřihavkaMilan Linhart

Projekt „bez proudu“(unplugged) chápu nadneseně jako symbolické gesto bývalého silnoproudaře. Živil jste se tím někdy?

Rok před vojnou jsem pokládal kabely. Spočívalo to v tom, že jsem jako elév vyfasoval krumpáč a lopatu a musel jsem pro ně vykopat strouhu. Většinou jsme se pohybovali v okolí Teplic, ale jednou jsme byli přímo ve městě. Hrozně jsem se styděl a maskoval se kulichem, aby mě nikdo nepoznal. Hlavně holky. Po vojně jsem dělal ještě dva roky u rozvodový čety. To už bylo příjemnější.

Ale nebezpečnější, ne?

To jo. Chodil jsem do hospody s vysílačkou, a když zavolali, skočil jsem do gazíka a jel někam něco zapnout nebo vypnout. Jednou jsem dostal za úkol odpojit kobku, který jsou v rozvodnách všechny stejný. Mezitím jsem ale čekal telefon od hudebního redaktora, protože už jsem hrál se skupinou Motorband. A jak jsem byl nekoncentrovanej, tak jsem omylem otevřel zapnutou kobku. Sto deset tisíc Voltů. Vlezl jsem dovnitř, už jsem byl se zemnícími tyčemi na půli cesty a v tu chvíli zazvonil telefon. A protože jsem si myslel, že volá ten redaktor, což bylo pro mě v tu chvíli přednější, tak jsem z tý kobky zase vylezl a zvedl to. Volal člověk z velínu, kterému se tam rozsvítila kontrolka. Napřed povídal, abych se posadil a pak mi to řekl. Tam jsem se podruhý narodil. Potom dodal, abych už vůbec nic nedělal, že posílá někoho jinýho. V tu chvíli jsem se rozklepal, vyzvracel a hlavou mi kolovaly instruktážní filmy, který nám pouštěly, protože když přeskočí elektrickej oblouk, nic z vás nezbude. Shoříte jak papír. Byl jsem půl metru od smrti. Tak jsem si vzal čtrnáct dní dovolenou a rozhodl se, že už se do práce nevrátím a budu se živit muzikou. A do roka a do dne jsme se s Motorbandem zprofesionalizovali.

Je těžké živit se jako rocker?

Už to dělám třicet let. Člověk si musí zvyknout na to, že nemá stálý příjem. Tu nevýhodu ale vyváží určitý pocit svobody. Jiný to je, když je vám dvacet, než ve čtyřiceti. Někdy máte práce, že nevíte, kam dřív skočit a jindy nemáte do čeho píchnout.

Před dvaceti lety jste začal účinkovat v muzikálech…

Ale nikdy jsem vedle nich nepřestal koncertovat, točit desky a realizovat projekty. Muzikály jsem bral spíš jako přivýdělek. V určitý době se to ale ve mně zlomilo a zjistil jsem, že mě baví. Divadelní prostředí mě dostalo a stalo se součástí mý práce.

Od loňska u vás ale začalo zase převažovat koncertování…

Minimálně dva roky nechci brát nový muzikálový nabídky a budu se věnovat jenom hudebním projektům. Dělat obojí je náročný. Už mi není dvacet. Chci se věnovat víc kapele, protože hudební průmysl stagnuje, desky se netočí, a díky tomu se hraje víc koncertů. Když nás fanoušci nevidí v televizi a neslyší z nosičů, tak musejí přijít na koncert, což se naštěstí děje. Vždycky mě bavilo hrát před lidmi a vyměňovat si s nimi energii.

Foto: archiv K.Střihavky

Jak dlouhé má být vaše Akustické turné 2014?

Zahájili jsme ho v kutnohorském divadle 7. února a končíme 29. dubna v plzeňské synagoze. Po třiceti letech, co dělám muziku, jsem si vyzkoušel zahrát si v jiné zvukové hladině. Akusticky. S tou myšlenkou jsem si pohrával už před pěti lety, ale protože se z toho stal boom, nechtěl jsem být jeho součástí. Přesto jsem se šel na některé kapely podívat a byl jsem zklamaný, jelikož většina hrála to, co prezentujou po celý rok. Jen akusticky. A to mi přišlo málo. Tak jsem se tím přestal zaobírat.

A jaký byl důvod svoje rozhodnutí změnit?

Loni v létě jsem měl telefonát s mladším kolegou, hudebníkem, který zároveň pracuje jako studiový zvukař a ptal jsem se ho, jestli točí desky. Odpověděl, že desky už se moc netočí, spíš singly nebo EP (čtyři skladby) a pak řekl zvláštní větu: „Dovedeš si představit, že by si někdo dneska poslechl celou desku? To je snad horší představa, než si přečíst knížku.“ Úplně mi ta slova vyrazila dech. Dlouho jsem o nich přemýšlel a pak jsem si řekl: „Já ty akustický koncerty udělám. Natruc!“

To je zvláštní důvod.

Prvotní myšlenka byla, aby to byl komorní zážitek a že přitom lidi donutím poslechnout si víc než tu jednu desku, která trvá padesát minut, protože koncert je většinou delší. Napřed jsem hledal klíč, jak to uchopit, abych nebyl jako ostatní. Přemýšlel jsem o tom celé prázdniny, až jsem na to přišel.

To by mě zajímalo.

Na všech deskách, který jsem v uplynulých letech natočil, jsou i písničky, který jsem nikdy živě nehrál, protože se svojí subtilností nebo aranží nehodily na playlist rockovýho koncertu. A nebyly to žádný vycpávky. Tak jsem se rozhodl udělat jim jevištní premiéru.

Takže Zemi vzdálenou vaši fanouškové neuslyší?

Šedesát procent koncertu tvoří tyhle staronový věci. Zbytek jsem ale doplnil o skladby, bez nichž si ani já, ani moji fanoušci můj koncert nedovedeme představit. Takže zazní Země vzdálená, Když se snáší déšť, Černá růže, Kovboj z Teplic a další hity, které jsou spojené se mnou. Jen jsou oblečené do nového kabátu. Vedle toho jsem repertoár rozšířil o skladby, které jsem si chtěl vždycky zazpívat a vypůjčil jsem si je od rockových legend.

Jak na vaše akustické koncerty reagují lidi?
Moc mě potěšilo, že když jsem nabídl na jarní turné dvanáct termínů, za tři dny byly obsazené. Máme plno a atmosféra je úžasná. Jsem taky rád, že si můžu konečně zazpívat různé písně různými výrazovými prostředky. Je to jiné, než když za vámi mlátí bláznivý máničky do kytar, že neslyšíte vlastního slova. Moc mě to baví. A lidi taky, takže se připravuje i podzimní akustický turné, který bude mít víc koncertů, než jarní. Co bude dál, se uvidí. Každopádně si chci příští rok nadělit k padesátinám sólovou desku.

Rocková muzika dělá z mnoha muzikantů „hlušce“. Jak jste na tom vy? Je pro vás unplugged odpočinkem?

Co říkáte? (smích) Za ta léta jsou i moje uši unavený, ale nikdy mě nenapadlo, že jim akustickým hraním ulevím.

Ani jste si to dodatečně neuvědomil?

To asi jo, ačkoli - když hraje osm lidí, tak o klidovém režimu nemůže být řeč. Ale díky té komornosti a nízké zvukové hladině nám to umožňuje hrát i v atypických prostorách. V kostele, synagoze, zámecké zahradě, což s bigbítem nejde. A je to zajímavý i pro lidi. Když mají jít na zámek nebo do kostela, přistupují k tomu svátečně.

Ještě mi na závěr něco prozraďte. Prý jste do nedávna nepil pivo? To je u rockera překvapivé.

Dal jsem si ho po fotbale, k jídlu, ale víc ne. Loni v létě jsme se ale s kamarádem rozhodli pustit do vědecký studie a analyzovat, jak kde pivo chutná, jakou má kvalitu a teplotu. Dost jsme se tomu věnovali, byla to krásná práce. Vždycky jednou za měsíc jsme sestavili žebříček a sledovali, jak se to kde mění. Brali jsme v potaz i to, co se k té plzni nabízejí za dobroty.

Takže jste byli důkladní.

Stihli jsme až tři restaurace za večer a zjistili jsme, že v každé chutná pivo jinak. Musím říct, že se ze mě stal fanoušek plzeňského a už rozeznám i různý nuance.

Pil jste někdy tvrdý alkohol?

Letos v prosinci to bude patnáct let, co už ho nepiju.

A víno?

Červenému se taky důkladně věnuju. Jeden rok jsem se zaměřil na Španělsko, druhý na Francii a teď už třetím rokem zkoumám Itálii. Pořád je co objevovat.