V pátek jsem četl v novinách, že Českou republiku čeká životně důležitý zápas s Rumunskem. Ve středověku by taková zpráva znamenala válečnou řež o bytí či nebytí národa. Dnes je pouhou připomínkou fotbalového klání. Uff.
V článku se také praví, že Rosický je nenahraditelný, jenomže není jisté, jestli bude hrát, poněvadž je zraněný. V případě potřeby nastoupí Sivok. Nechápu to. Pokud je někdo nenahraditelný, nemůže ho nahradit při vší úctě ani Sivok, natož někdo jiný. Správně by na místě Rosického měla zůstat mezera, a pokud jsou Rumuni gentlemani, měli by nastoupit také v deseti.
Nakonec se zřejmě v obavách o rumunskou férovost od mezery upustilo a Rosického nahradil Heinz. Jak se ukázalo, nebylo to nejšťastnější řešení.
Ještě pár minut před začátkem naši slibovali, že nechají na hřišti duši. Po skončení zápasu jsem se pozorně rozhlížel, ale na trávníku jsem žádnou neviděl. Ani od kola.
Fotbaloví experti se zase dušovali, že nás jako vždy zachrání typická národní vlastnost – česká vyčuranost. S odstupem musím říct, že ten den běhalo po trávníku jedenáct evidentně nevyčuraných hráčů.
Češi, Moravané a Slezané svůj zápas o život prohráli. Co asi bude následovat?! Příští den jsem si schválně přivstal. Slunce vyšlo přesně, jak mělo. V pět třicet pět. Zhruba ve stejnou dobu se rozezpívali ptáci. Jen poštolka se jako vždy flákala.
Ale pozor: lidi, jako by se dohodli, nešli do práce. Už je to tady! Pak mě došlo, že je neděle. Také v pondělí vše probíhalo kupodivu podle plánu. Pořád jsem čekal, že se něco stane. Prohráli jsme přece životně důležitý zápas!
Vše zůstalo tak, jako dřív. Dokonce i trenér, přestože nás novináři strašili tím, že se hraje o jeho hlavu. Děsil jsem se toho, že jakmile sudí hvízdne naposledy do píšťalky, přikutálí pomezní rozhodčí na půlící čáru špalek, z útrob stadionu přijde za víření bubnů muž s rudou kápí a širočinou, trenér Brückner poklekne a – šmik. Brückner ale odešel s hlavou na tradičním místě. Mezi rameny. A dlouhé, šedivé vlasy mu jako obvykle zakrývaly límec košile.
Netvrdím, že bych mu takový osud přál, na druhou stranu – dneska už nemůžete věřit ničemu. Natož novinářům!
Co se ovšem stane, až opravdu o něco půjde? Večer ulehneme do hajan a ráno tu budou Rumuni.
U nás v Karlíně už jich pár máme. Objevili se tu po povodních. Vysedávají vyložení v oknech, hlasitě na sebe pokřikují a pouštějí na plné pecky balkánskou hudbu. Nevím, do jaké míry je za to zodpovědný pan Brückner, ale já už mám natrénováno.
Z knihy Jak nachytat lelky
