Z devadesáti let, kterých by Jiří Šlitr dosáhl 15. února 2014, mu bylo dopřáno prožít pouhou polovinu. Teprve při výčtu všeho, co po sobě zanechal, si člověk uvědomí, kolik se mu toho povedlo.
www.ceskatelevize.cz
Než se začtete do blogu (což bych si přál), přijměte pár osobních postřehů. Doba, v níž vznikla dvojice Suchý - Šlitr, byla pro ně přímo požehnaná. Mladí posluchači už měli dost "velkých hlasů" a civilně zpívané písničky s chytrými, vtipnými texty a chytlavými melodiemi přijali za své i proto, že si je mohli sami zazpívat.
Po Šlitrově smrti se množily spekulace o tom, jak by se kariéra dua S+Š vyvíjela a jak dlouho by zůstali na špičce naší populární hudby, kdyby k té politováníhodné události nedošlo. Podle mě by spolu dvojice moc dlouho nevydržela. Šlitr už nějaký čas přemýšlel o svém odchodu ze Semaforu. Chtěl se prosadit v zahraničí (o čemž se svěřil mj. Miroslavu Horníčkovi a Ferdinandu Havlíkovi. Jiří Suchý však v pokračování dua věřil, poněvadž nedlouho před smrtí si u něj Šlitr objednal libreto na "jazzovou operu, které by nemělo víc než 25 stránek"). Neměli bychom ovšem zapomínat ani na skutečnost, že se v té době už začaly stávat módními hudební trendy, které Šlitrovi nebyly tak vlastní, a posluchači si nacházeli nové, mladší idoly. Prostě doba, nakloněná dvojici S+Š, tak jako tak pomalu končila. Ale zaplať pánbůh za ni. Stopa, která vznikla ze spoluprace obou pánů, je zřejmá a trvalá.
Jaký byl JŠ
Byl mužem mnoha talentů. Uměl hrát na piano, akordeon, kytaru, saxofon, trubku a další nástroje. Po každé premiéře se vžilo, že zasedl ke klavíru, hrál a všichni zpívali. Hlasově i pohybově rád napodoboval semaforské zpěváky. Lubomír Lipský vzpomínal, že kdykoli byl u nich na návštěvě, přehrával své nejnovější skladby a přitom je nutil, aby mu zpívali sbory. Od malička také výborně lyžoval a s oblibou vyrážel do Alp. Dobře hrál i tenis.
Neuměl odpočívat, byl neuvěřitelně pracovitý a ambiciózní. Nepostrádal „kinderstube“ a velmi miloval své rodiče. Miroslav Horníček ho charakterizoval jako slušného, pohodového a pohotového člověka.
Miloval luxusní obleky (buřinku nosil proto, aby vypadal jako komik), jezdil rychlými auty, rád cestoval (chtěl být diplomatem v nějaké krásné zemi) a tancoval (nezapomenutelné je vějířové taneční číslo S+Š). Nebyl abstinent, ale alkoholu moc neholdoval, příležitostně kouřil dýmku. V jednom rozhovoru přiznal: „Nejsem chud, ale skoro všechny peníze jsem rozfofroval. Většinou za ženský“ (Jiří Šlitr: Sborník textů, fotografií a kreseb uspořádal Jiří Suchý, Editio Supraphon Praha, Bratislava, 1970).
Měl suchý humor, který dokládá následující situace. Po návštěvě Louise Armstronga v Praze v roce 1965, dostal Šlitr otázku, jestli Mistr zařadil nějakou z jeho písní do svého repertoáru. Odpověděl, že jak nedávno jeho repertoár poslouchal, poznal v něm řadu svých skladeb.
Z muzikantů obdivoval Sammyho Davise Jr., Ellu Fitzgerald, Beatles a Jaroslava Ježka.
P.S.
Jiřímu Šlitrovi by bylo devadesát let. A teď jedna perlička - S+Š spolu nikdy (kromě premiér a jednoho svátku, což ovšem vyprovokoval Čs. rozhlas) nic neslavili! "Když jsme si náhodou vzpomněli, že má ten druhý narozeniny nebo svátek, tak jsme si popřáli, ale to bylo vše," prozradil Jiří Suchý. Tato informace jen zapadá do skutečnosti, že opravdoví kamarádi se z nich stali až během zájezdu ve Stuttgartu v roce 1969 (více najdete v dubnové Xantypě).
www.kultura.idnes.cz
Přezdívky JŠ
Ač to tak nevypadá, o lecčems mohou vypovídat. Nejslavnější – Doktor Klavír – mu vymyslel Miroslav Horníček, v Semaforu mu říkali pro jeho mlčenlivost Rybín, Jiří Voskovec (který ho měl velice rád) ho v dopisech oslovoval Milý Šlitroskope. On sám v sobě viděl univerzálního diletanta, ostatní naopak puntičkáře, bonvivána, donchuána, blumu a nemluvu. V rychnovském gymnáziu dával učitel češtiny a francouzštiny studentům přezdívky. Jiří Šlitr jich posbíral dvaatřicet! Třeba Šibal, Švihák, Lump nebo Svěrák.
Jiří Šlitr
+ 15. 2. 1924 v Zálesní Lhotě - 26. 12. 1969 v Praze
+ Měl sestru Olgu (provdanou Mroženskou)
+ Přestože byl spoluzakladatelem Semaforu, nikdy nebyl jeho členem – na rozdíl od Laterny magiky (1959-61)
+ S Jiřím Suchým napsal 287 písní, dalších 30 s Pavlem Koptou a 10 s Miroslavem Horníčkem; poslední píseň, kterou pro někoho napsal (pro Milušku Voborníkovou) byla Líbej mne víc
+ Na deskách vyšlo 144 písní S+Š, z toho JŠ zpíval 20
+ Složil písničky k 21 hrám Semaforu a dalším čtyřem mimo divadlo
+ Je podepsán pod hudbou k 10 filmům (Černý Petr, O něčem jiném, Zločin v šantánu ad.)
+ Podílel se na televizních pořadech Plakala panna plakala (2 díly) a Grandsupertingltangl (3 díly)
+ JŠ měl 12 samostatných výstav, z toho 7 v cizině (v SRN, Bruselu, Hollywoodu, New Yorku, Houstonu)
+ Ilustroval 9 knih (Škvoreckého Babylónský příběh a Zbabělce, Redutání Pavla Boška ad.)
+ Je pohřben na Vinohradském hřbitově
+ V Rychnově nad Kněžnou má (před gymnáziem, kde maturoval) bustu, dále jsou tu dvě pamětní desky, ulice, kavárna, nesoucí jeho jméno, koná se zde i festival Šlitrovo jaro
+ Supraphon nyní vydává jako vzpomínku čtyřalbum Šlitr zpívá Šlitra/ Písničky a Ďábel z Vinohrad. Na prvním CD zpívá Šlitr sólo, na druhém duety (jako bonus jsou tam i unikátní nahrávky Rychnovského dixielandu s tehdy třiadvacetiletým Šlitrem z roku 1947 - původně vyryté na papírové desky kaktusovým trnem) a na třetím a čtvrtém je záznam představení Ďábel z Vinohrad z 3. 10. 1968, tedy pár týdnů po okupaci, což je zřejmé i z nahrávky.
P144 Supraphon
JŠ výtvarník
Nakreslil tisíce obrázků (portrétů, karikatur, městských ulic a jazzových hudebníků). Už v roce 1955 koupila Galerie Hlavního města Prahy jeho kresbičky. O dva roky později se stal členem Svazu čs. výtvarných umělců a měl první samostatnou výstavu, které časem utěšeně přibývaly. I v cizině. V roce 1968 vystavoval po dva roky v deseti městech ČSSR společně s Jiřím Suchým. Nejčastěji kreslil perem nebo tužkou, zkoušel i olejomalbu, akvarel, linoryt nebo suchou jehlu. Z výtvarných umělců mu učaroval Pablo Picasso, Joan Miró, Paul Klee, Jiří Trnka, učil se od Josefa Lieslera.
www.webmagazin.cz
JŠ a ženy
V interview pro Mladý svět v roce 1968 přiznal: „Ženská by neměla být moc hloupá… Možná by ale bylo nevýhodný mít ženu, která je chytřejší než člověk sám. To by oběma lezlo na nervy.“ Byl milovníkem mladých, krásných dívek, se kterými se brzy rozcházel. Nechtěl se vázat, a když se oženil Suchý, měl mu to dokonce za zlé. V písničce Ďábel z Vinohrad dokonce uveřeňoval pro zájemkyně pravidelně svoji adresu (Chodská 13, páté patro bez výtahu).
Jeho osudovou ženou byla konferenciérka Sylva Daníčková, s níž se poznal na Expo 58 v Bruselu, a přes několikery rozchody spolu byli jedenáct let. Druhou femme fatale byla Bohumíra Peychlová (prozaička a dramaturgyně), s níž měl dceru Dominiku. To ovšem vyšlo najevo až po jeho smrti (nevěděl to ani Suchý, ani jeho rodiče). Dominika Křesťanová (1966) vystudovala angličtinu a norštinu a obdržela několik ocenění za překlady. V roce 1997 o něm řekla V televizních Příbězích slavných – Jó, to jsem ještě žil: „Táta nebyl příliš rodinný typ. Byl to spíše takový samotář, i když společnost měl samozřejmě rád.“
