Česká závist je nezničitelná

Česká šlechta po sobě zanechala řadu hradů, zámků a paláců a také příkladů slušnosti, vlastenectví a statečnosti. Po roce 1989 se většinou na svá sídla vrátila a snažila se uvést své majetky do původní krásy.

Jak přijít o tituly

Po pádu mocnářství se nová republika dívala na šlechtu jako na něco, co vlastně nepotřebuje. Už v prosinci 1918 přijalo Národní shromáždění zákon o zrušení jejich titulů a vyznamenání (což ale nebyl v Evropě ojedinělý krok). Za jeho porušení hrozila (zvláště později) peněžitá pokuta, ba dokonce vězení! Skutečnou ránou však byla až pozemková reforma. Nebyla sice zaměřená jen proti šlechtě, ale i tak ji citelně zasáhla. „Veřejné mínění bylo směřováno k tomu, aby vidělo šlechtu jako cizorodý prvek v národním tělese. Jako někoho, kdo je potomkem pobělohorských kořistníků,“ postěžoval si Karel Schwarzenberg.

Loajální s stateční
Svůj vztah k naší zemi dokázala šlechta zejména v dobách nejtěžších. Prvním důkazem byl akt loajality (napsaný otcem dnešního politika Karlem VI. Schwarzenbergem), který přednesl v září 1938 prezidentu Benešovi za účasti devětašedesáti představitelů předních rodů doyen František Kinský. Pán na Hluboké, Jan Nepomuk ze Schwarzenbergu, který ho podepsat nemohl, alespoň přispěl jedním milionem korun na urychlené dobudování hraničních pevností. V roce 1939 se odebrala šlechta za prezidentem (tentokrát Háchou) znova. Její velmi odvážné prohlášení končilo slovy: „Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně sloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.“

Heydrichovy krádeže

Manifest vznikl poté, kdy se začali nacisté ohánět pokřivenou premisou, že každá šlechta je vlastně germánská, takže i ta naše patří k německému národu. Za podpis pod manifestem se šlechta dočkala (z přímého popudu Reinharda Heydricha) vyhlášení vnucené správy nad svými majetky či dokonce konfiskace. Samozřejmě, že i mezi ní se našli takoví, kteří se přihlásili k Němcům (někteří ovšem nedobrovolně), ale většina se za války chovala jako praví vlastenci. A také na to doplatili. Někteří i životem.
 

Emigranti

Hned po válce se reprezentace české šlechty pokusila o audienci u prezidenta Beneše, aby mu velmi slušnou formou připomněla své předešlé postoje. Ten ji ale nepřijal. Naopak následovaly prezidentské dekrety, které její část přímo postihly. Vše směřovalo k únoru 1948, otevřenému pronásledování a nové konfiskaci majetků. Příslušníci nejslavnějších rodin, spřízněných s evropskými královskými rody, opouštěli republiku v dobytčácích nebo se plížili s kufry přes hranice jako lumpové. Ve svobodném světě pak začínali prakticky od nuly. Ti, kteří nestihli odejít, nebo jejich vlastenectví převážilo nad realitou, byli zatlačeni těmi, kteří se chopili moci, až na samé společenské dno.

Návraty

Po listopadu ´89 byla nucena česká šlechta znovu bojovat. Tentokrát o navrácení svých bývalých majetků (což bylo a je provázeno i nesmyslnou závistí). Některým se to po letech souzení a handrkování podařilo, jiným jen napůl (mobiliář několika zámků – včetně výtvarných děl, na nichž jsou vyobrazeni oni sami - dodnes okupují památkové úřady). Našli se i takoví, kteří boj s úředním šimlem vzdali. Ti, kteří byli úspěšní, se pustili do oprav svých rodových sídel s nadšením, nehledě na svůj vysoký věk. Řada hradů a zámků se už tedy zase skví ve své původní kráse, ačkoli některé kroky předešlých „vlastníků“ byly nevratné. Doufejme jen, že doba bezpráví, státem řízených krádeží a chátrajících staveb, dokládajících naši slavnou minulost, je nenávratně pryč.