František Hönig bubnoval s Pražským výběrem, nyní slaví comeback s Novou růží, zahrál si i s řadou světových muzikantů. Současně je výhradním zástupcem bubenické firmy Sonor pro Českou republiku.
Po prvním koncertě s Lucií Bílou mu přišla od ní esemeska: „Milý Františku, děkuju. Bylo krásný s tebou hrát. Bylo to pro mě jako první milování.“ Jelikož jsem měl tu čest s Frantou tři roky sdílet jeviště, můžu potvrdit, že je nejen úžasný bubeník, ale i neuvěřitelně milý člověk. Mám ho rád.
Předpokládám, že jsi jako dítě pořád do něčeho tloukl, až ti rodiče koupili bicí…
Já byl moc hodný dítě, který poslouchalo na slovo, takže když mě v patnácti letech poslal táta do vojenské hudební školy v Roudnici, absolvoval jsem ji bez řečí na harfu. Naučil jsem se tam i na baryton (žesťový nástroj). Pak jsem nastoupil jako barytonista do Posádkové hudby Praha. Už ve škole jsem ale účinkoval s tanečním orchestrem na bicí. Teprve v Praze jsem se ovšem zbláznil do bubnů a současně jsem si uvědomil, že vojna není pro mě a že z ní musím zmizet.
Měl jsi nějakou hodnost?
Když jsem odcházel, tak mi dali nadrotmistra. V té době jsem hrál s Lenkou Filipovou a různými kapelami, bohužel jsem ale musel pořád chodit do práce. Přijel jsem třeba ve tři ráno z vystoupení z Moravy, v sedm už jsem musel zařezávat v Posádkový hudbě, a odpoledne jsem utíkal na další kšeft. Takhle to šlo denně. To bylo peklo. Abych se ulil z práce, naučil jsem se „vyrobit si“ opar. Poradil mi to Bobík, trumpeťák z YoYo bandu, který tam byl jako záklaďák. Říkal: „To si musíš nastrouhat acylpyrin, píchnout se do prstu, kapku krve nanést na ret a namačkat na něj ten nastrouhanej acylpyrin.“ Vypadalo to dost věrohodně, jako skutečnej strup. Jen ses nesměl usmát, protože by spadl. Nějakej čas to vycházelo, ale odhalili mě a chtěli zavřít. Nakonec nade mnou zlomili hůl a z armády mě pustili.
S Lenkou Filipovou jsi hrál hned při příchodu do Prahy?
Ne, asi až po třech letech. Do tý doby jsem bučel na baryton a docházel na konzervatoř k Mirkovi Kymplovi na bicí. Cvičil jsem prakticky furt a v Posádkový hudbě jsem tím všechny nesmírně štval. Pak si na to zvykli a nechali mě být.
Jak ses dostal do Nové růže?
Po Lence Filipový jsem byl u Hany Zagorový, ale po půl roce mě přetáhl Ota Baláž a Vilém Čok do Nový růže. A udělal jsem dobře, že jsem poslechl srdíčko, přestože jsem odešel z kšeftu, kde se vydělávalo hodně peněz a najednou jsem byl chudej a neměl na jídlo. Skládali jsme se dokonce na jedno pivo, ale byli jsme šťastný. V tý době jsem se probudil. Najednou jsem hrál tak, jak to cítím a nikdo mě neokřikoval, že je to moc nahlas. Úžasný. Člověk má zažít všechno.
Jak ses dostal k Pražskému výběru?
Kocáb dostal nabídku natočit v Hamburku dvě písničky na playback pro televizi RTL a měl tam s sebou vzít kapelu. Jenže neměl bubeníka, protože Kryšpín byl v Austrálii a Hrubeš v Londýně, tak mu řekl Vilém Čok o mně. Z Výběru jsem byl hodně zklamanej. Já je obdivoval a když jsem pak viděl, jaký tam panujou vztahy – to absolutně nebyla parta. Kocáb se s Pavlíčkem pořád dráždili a ukazovali si, kdo je lepší a úspěšnější. Bylo to nechutný.
Díky Výběru sis zahrál i s Frankem Zappou...
Jednu písničku. Bohužel už mu bylo strašně zle a nemohl ani vyjít do schodů. A kytaru už taky dlouho nedržel v ruce. Ale bylo super zahrát si s takovou legendou. Ani vteřinu jsme nezkoušeli, jediný, co řekl, bylo: „Reggae in F.“ Tak jsme spustili a on se přidal.
S kým sis ještě zahrál?
Třeba se zpěvákem Ianem Gillanem z Deep Purple v rámci asi pěti koncertů se symfoňákem, který ho doprovázel a já v něm hrál na bicí. Srandovní bylo, když jsem šel po zkoušce kolem harfenistky, tak jsem se zastavil, poradil jí, jak se dá hrát jistá pasáž jednodušeji a nakonec jsem jí to i předvedl. Koukala na mě s otevřenou pusou. "U nás všichni rockový bubeníci hrajou na harfu," dodal jsem na vysvětlenou (smích).
Ale abych se vrátil ke Gillanovi. Ten chlapík neznal slovo problém. Když něco nefungovalo, trpělivě s námi dvě hodiny čekal, a každýmu se s úsměvem podepisoval. Bylo mu čtyřiašedesát, a nic neřešil. Přesně takhle si představuju docílení vnitřního klidu a vyrovnanosti. To vůbec nesouvisí s bohatstvím. Druhej takovej člověk je Petr Malásek. To je nádhera.
Ze kterých štací máš ještě dobré pocity?
Strašně mě bavil Hiram Bullock. On už před pár lety umřel, ale byl to skvělej kytarista a klavírista. Původně sem jezdil se svou kapelou a jednou jsme mu navrhli, aby si zahrál s námi a on řekl, že jo. Tak jsme udělali s Work, Shop & More – to je naše srdeční skupina – schůzku, Hiram nám na ní předal patnáct svých věcí, my k nim přidali patnáct svých a udělali jsme klubový turné. Byl to úžasnej zážitek. Lepšího showmana, kytaristu a zpěváka jsem nezažil. Když jsme dohráli poslední koncert v Chebu, říkal, že odlétá do Tokia, kde má dva dny nato koncert s bubeníkem Dennisem Chambersem. Ptal jsem se ho, jaký je hrát po nás s takovým gigantem a on se jen nechápavě podíval a povídá: „Takhle to přece vůbec není. Buď má ta muzika mrd, nebo nemá. To je celý.“
Jako každý bubeník asi obdivuješ geniálního Buddyho Riche.
To je bubenickej obrtáta. Tím jsi mi připomněl účinkování s Bobby Shewem. Když si představím, že hrál půl života první trumpetu v Buddy Rich Orchestra… Tenkrát už to byl starý pán s hůlkou a jednou nám v hospodě vyprávěl, jak byl jako mladej kluk angažovanej na posledním turné Elvise Presleyho. Když skončil a šel si pro honorář – který Presley vyplácel sám – pochválil mu Bobby jeho cadillac. Elvis mu vyplatil peníze, a když odcházel a už byl u dveří, zavolal: „Hej, Bobby, jestli se ti líbí, tak si ho vem,“ a hodil mu klíčky. Bobby byl skvělej trumpetista a i ve stáří mu to hrálo. Tak takovýhle dárečky jsem od života dostal (úsměv).
Máš toho za sebou opravdu dost...
Zajímavej byl taky projekt Friedemanna Riehleho, dirigenta ze Stuttgartu, kterej žije v Čechách. On vymyslel ideu: přiblížit klasickou hudbu mladé generaci a zaranžoval pro symfoňák desítky rockových skladeb. A tím, že symfonický bubeníci neumějí hrát na bicí soupravu, s těmi orchestry jezdím jako host. Už to funguje asi osm let a odehrajeme tři čtyři koncerty ročně. Na nich jsem se právě potkal s Gillanem, jak už jsem zmiňoval.
Jsou v Čechách dobří bubeníci…
Je jich tu spousta. Všechno se změnilo v okamžiku, kdy sem přivezl Laco Déczi s trombonistou Sony Konstanzou mladičkýho Dava Weckla. Déczi už předem avizoval: „Až ho uslyšíte, tak sa poserete.“ A nutno říct, že poté u nás nastalo totální zemětřesení. Spousta lidí začala hrát jako Weckl, najednou se tu začalo i jinak učit a úroveň šla rychle nahoru. Pikantní bylo, že z Weckla tady byli všichni úplně hotoví a on říkal: „Ale mě v Americe nikdo nezná. Tam jsou mladší a lepší.“ Kytarista Sarka Dvořák s ním týden natáčel desku a pak mi vyprávěl: „Ten člověk se za celej tejden ani jednou nespletl! Jakoukoli změnu v partituře si pamatoval. Byl neomylnej. Génius.“ Wecklem u nás začala nová etapa hry na bicí.
Jak ses vůbec dostal k firmě Sonor, které jsi výhradním zástupcem?
Po revoluci mi volal kamarád z Kraslic, abych s nimi jel do Německa do fabriky. V Sonoru nás krásně přijali, všechno nám ukázali, dokonce jsem si tam koupil s velkou slevou soupravu a double pedal. To byl rok 1990. Tři dny nato jsem ukazoval ty bubínky Honzovi Žižkovi (tehdy bubeníkovi Karla Gotta) a on povídal: „Přesně takový bych potřeboval, prodej mi je.“ – „Ty ses zbláznil,“ povídám, „já jsem rád, že je mám.“ Jenže Honza do mě hučel, až jsem mu slíbil, že mu tam ještě pro jedny zajedu. Nakonec jsem přivezl tři a za týden byly pryč. Tak začala moje spolupráce se Sonorem. V tý době jsem sice hrál s Novou růží a měl plnou hlavu muziky, ale Honzík mě k tý práci pošťouchl. Dneska jsem výhradní zástupce Sonoru pro Česko.
Kolik souprav prodáš?
Trh už je nasycenej, navíc dneska jsou lidi opatrný, takže jsme rádi, když si vyděláme na provoz. Ale měli jsme čtyři pět tučných let, kdy jsme do Český republiky vyexpedovali skoro osm set souprav ročně.
To museli být v Sonoru rádi...
U nich to funguje tak, že vždycky v březnu na frankfurstkým veletrhu ti vystaví takový vysvědčení, kde je do posledního šroubku spočítaný, co všechno jsi prodal. A my jsme na tom byli s prodejem na počet obyvatel vůbec nejlíp ze všech, tak mi dali tuhle plaketu. V tý době jsem měl telefon pořád u ucha, makal jsem o sobotách a nedělích, nebyl jsem na dovolený. To byl hroznej tlak. Teď mi vyhovuje, že už to odeznělo a můžu si i zahrát.
S kým vlastně hraješ?
Hlavně s Novou růží. Ale taky s kapelou Burma Jones, s Aktualem, příležitostně s těmi symfoňáky, mám záskoky v Abba revival a u Petra Spálenýho a pro radost máme kapelu „důchodců“ S.Q.O.S.T. Víš, já jsem ročník 1958, ale baví mě to možná víc, než když jsem byl mladej. Byly doby, kdy jsem hrál v muzikálu Jesus Christ Superstar, do toho měl spoustu koncertů, točil jsem desky... Nedávno jsem se díval na diář z tý doby a dělalo to průměrně dvacet osm kšeftů měsíčně. Tři a půl roku! Takhle mně to vyhovuje víc.
