Na počátku šedesátých let jsme za tímto rohem (viz fotku) my tehdejší studenti vždy zahnuli vlevo. Byla tam hospůdka Vegeta a nás tu čekaly vůně ze servírovaných jídel a taky pivo a rohlíky, a když jsme se rozšoupli, i gulášovka. Ten roh je zde nadále - nyní i s nápisem - i ulička vedoucí nahoru pár kroků k fakultě, ale študáci směřují úplně jinam už proto, že se v prostorách bývalé hospůdky mezitím vystřídala řada vzkvétajících a pak zase krachujících firem..
Chodili tam v sixties na oběd i významnější štamgasti. Třeba Oldřich Králík, eso mezi literárními historiky, důmyslný vykladač básníků se záběrem od staročeských kronikářů přes Máchu, Nerudu, Březinu, Bezruče až třeba ke Karlu Čapkovi a Holanovi..
Tehdy byl pořád ještě v nemilosti a vedl jen semináře, což bylo nám ku prospěchu, jemu už asi méně. Šťourával se nožičkou od brýlí v uchu a nad naší nevědomostí se mírně bavil či hodně rozčiloval. To podle nálady i své momentální situace..
Vidím tu scénku ve Vegetě jako dnes. Dojedl, utřel si ústa, zaplatil a nahodil si na ramena zimník. S gestem vladaře - a on jím v mých očích byl - rozrazil dveře a nedívaje se vpravo, ani vlevo odkráčel ke svým básníkům. Pingl s šrajtoflí v ruce za ním pár kroků popoběhl a soptil.
"Tady se zavírá, vejtaho.."
A třískl dveřmi..
Za něco let začalo Pražské jaro - to my už nestudovali a užívali si na prvních učitelských štacích - a Oldřich Králík krátkou dobu sklízel i oficiální uznání a přijímal pocty a vydával ty své napínavé knihy o básnících, jež se četly jedním dechem jako detektivky. Uprostřed sedmdesátých let náhle zemřel. Záviděla nám ho i Praha.
A já tu po skoro padesáti letech ještě pořád kolem dokola chodím a občas zmáčknu spoušť digi-foťáku..
Ulice U Akademikova lejna...
Za světem svět..
U nás je dobře. Máme tu všecko...
U prohrané herny..
Držte, volové..
Chodí pešek okolo..
Fasády neděláme..
Zážitky mám už jenom ty vnitřní..
K nám leda zázrakem..
Další, prosím..
