Říkám si tu formuli nostalgicky s Hrabalem a na konec věty pro jistotu připojuji otazník. Platí to samozřejmě jen pro mne a ne pro dramatický dnešek, kdy se události na severu Čech valí. Před padesáti a více lety jsem v Rumburku žil jako školák a byl to v jistém smyslu idylický čas (dnes samozřejmě vím, že život dospělých měl k selance daleko a že tu spousta lidí trpěla).
Z té doby si nepamatuji nějaký bezprostřední zážitek s cikány. Asi jsem je nevnímal, přitom ve městě určitě byli, ale nebylo o nich slyšet. Drželi se zpátky a zřejmě jich nebylo moc. Spíše mi utkvěli v paměti dva tři značně zanedbaní Češi bydlící s námi v baráku o patro výš v mansardách. Jeden se dokonce jmenoval Bílý, ale moc čistý nebyl a ani jeho límeček u košile. Nerad jsem ho na schodech potkával. Cosi si brumlával a mával rukama.
Žádná velká dramata se tu tehdy pro mne nekonala.
A přitom tradice čehosi odbojného a brutálního ve městě byla. Ve škole, kde jsem navštěvoval základku, se na sklonku první světové války (21.8.1918) vzbouřili čeští vojáci, kteří nechtěli na poslední chvilku v boji, do nějž je chtěli ještě poslat, vykrvácet. Impulsem k akci se stala i bídná strava, mužstvem přeplněné učebny i chodby školy. Nakonec povstalci odmítli plnit rozkazy důstojníků, odzbrojili je a v počtu asi 800 vzbouřenců táhli na jih, aby našli spojence a vzpouru případně rozšířili. U Nového Boru je obklíčily narychlo svolané regulérní c.k. jednotky německy mluvících vojáků a vzpoura byla potlačena. Podle rozhodnutí stanného soudu bylo deset vůdců rebelie zastřeleno (tři přímo v Rumburku). V mých rumburských letech se výročí vzpoury mohutně slavilo v přírodním amfiteatru nad městem. Střídali se řečníci a trumfovali se ve vzletných frázích a přijeli i "umělci z Prahy". V roce 1964 byl dokonce Martinem Fričem natočen na tu dobu kvalitní film Hvězda zvaná pelyněk s parádní rolí šantánové zpěvačky pro Jiřinu Bohdalovou..Z nějakých divných důvodů se dnes nepromítá ani v TV.
Pak jsme ze severních Čech ze dne na den náhle vypadli..Já za studiem.
Po padesáti letech - už dávno v penzi - jsem byl kontaktován někdejším spolužákem a v úhledném balíčku pak dostal jubilejní sborníček i s fotkami ostatních z maturitní třídy a mohl si je po dlouhé době zase jednou prohlédnout. Už to nebyli z puberty sotva odrostlí mládenci a slečny, ale z fotografií na mne zírali starší pánové a důstojné dámy důchodového věku. Něco jsem zřejmě v čase a v životě přeskočil a ani se na to pořádně nerozběhl. Pak jsem se dokonce dostavil na jejich (teď už i moje) tradiční setkání s programem pečlivě připraveným pro parné léto - ovšem oba dny nepřetržitě pršelo..Velmi se mi tam líbilo..
Další dva roky uběhly a já vždy zpozorněl, když se v mediích objevila zmínka o Rumburku. Někdo známější se tam třeba na skok mihl, pár let tu bydlil či zplodil v městě levobočka.
A najednou z těch občasných připomenutí je tekoucí řeka a hlavní vnitropolitické téma dne. Prohlížím si na internetu klipy, nahlížím do plánku města a skoro nic tam nepoznávám..Snad jen to náměstí - s barákem na rohu, kam jsem chodil i nechodil do tanečních. A teď na kdysi poklidném rynku hlava na hlavě, křičí se, energicky gestikuluje. Lidé mají v rukou klacky nebo kameny. Nebo mikrofon. V čele města ovšem nejsou mí někdejší spolužáci, ale jejich děti či snad vnuci. Spolužáci postupně obsazují důležitá místa už jen na krchově.
Tak jde život a my v něm..
