Jako malý kluk jsem po válce čtenářsky vyrůstal na Kájovi Maříkovi, což byl velmi slušný hoch, a teď po letech je tu nový hrdina Kajínek, pravomocně odsouzený dvojnásobný vrah. Taky jsem o něm leccos četl a dokonce byl na Mírově..
Poblíž hradeb hradu přeměněného ve věznici pro nejtěžší zločince jsme totiž vybírali brambory - byly tam pěkně velké a doma nám chutnaly. Já, kůže líná, jsem nesbíral, ale jako pedagogický dozor dělal za každým na vlečku vysypaným košem do notesu čárku. Po poledni jsme pak v jídelně zdejšího státního statku pojedli (na výběr bývala dvě jídla) a autobus nás zavezl zpět do blízkého městečka, kde byla škola, na níž jsem 23 let učil. Mimo jiné i to sbírání brambor. Na začátku školního roku se vyfasovaly učebnice, sestavil rozvrh vyučovacích hodin a pak až do konce října jsme na různých místech okresu vypomáhali na polích.
Avšak zpět k Mírovu. Městečko s ním bylo spjato mnoha vazbami. Když jsem na tamní štaci začal učit a vykoukl z okna školy (právě jsem třeba povídal o Karlu IV.,otci vlasti), viděl jsem drátěný plot a strážní věže a na nich ostrahu s puškou. Samozřejmě ostře nabitou. Vězni stavěli městský bazén a obědy si dováželi na dvoukoláku z jídelny, v níž jsme se stravovali i my - učitelé a žáci. Kontakty jsem měl i se zaměstnanci věznice. Jeden z nich, dvoumetrový čahoun, vládl tenisovou raketou na kurtech hned vedle školy. Párkrát jsem si s ním zahrál a až na jeden případ jsem vždy prohrál. Po ochozech u kurtu totiž pobíhal jeho hafan, z nějž šel strach, a navíc - upřímně řečeno - na Pepu (tak se habán jmenoval) jsem neměl výkonnost ani fyzické dispozice. Řada dozorců si u nás dodělávala maturitu a byli mezi nimi hoši chytří i ti méně. Tu maturitu však získali snad všichni, co vydrželi. O Kajínkovi jsem v těch dobách moc neslýchal. Každopádně byl natolik slušný, musím ho pochválit, že utekl z vězení až rok po mém odchodu do penze, takže jsem honičku na něj sledoval jen v televizi - ovšem ne v přímém přenosu. Stejně jsem však měl výčitky, zda jsem svými rozklady o literatuře nezpůsobil, že si třeba strážný nečetl knížku poezie, zatímco on piloval mříže, vylomil je a pak se spustil dolů z hradeb vstříc svobodě, jež dlouho netrvala.
A tak teď po letech jen na dálku z médií sleduji, jak Kajínek, prezidentem omilostněný vězeň, rozvíjí aktivity a jeho příznivci si nechají podepisovat od svého hrdiny části těla i knížku, co napsal, a on chystá další. Fotí se s ním jednotlivci i rodiny a také už - před několika dny - policajti.
Kajínek by mohl být z fleku úspěšným politikem - dovede totiž vysvětlit všecko.
Kde je ten čas, kdy jsem si četl o Káji Maříkovi, slušném chlapci z hájovny a z Brd.
Stýská se mi po něm..
Čas je však jiný a já jsem také jiný.
A kdoví co by dnes z Káji Maříka vyrostlo a bylo, kdyby vystoupil z knížky do reality.
Třeba by ho zabásli - důvod se vždy najde - a on by po propuštění z arestu pořádal besedy a vyprávěl své zážitky právě jako Kajínek..
Ti původně slušní chlapci.
Jeden ze života a jeden z literatury..
