Koronavirus a rouška Veroničina..

Podle křesťanské mytologie podala Veronika Ježíši Nazaretskému při jeho cestě na popraviště roušku a on si do ní otřel zmučenou tvář. Příběh se za staletí dále rozvíjel a košatil a nabýval různých podob, nikde však ani zmínka..

..o tom, odkud a jak si dívka roušku pořídila, případně za jakou maloobchodní cenu. 

Uběhlo více jak dva tisíce let a pokročili jsme všestranně a jdeme - myslím lidstvo - šťastné budoucnosti vstříc. Teď ovšem v čase globální krize (někde už genocidy) způsobené šířícím se koronavirem to není legenda ani příběh z kalendáře, ale drtivá realita.

Roušky mají najednou nosit mimo domov všichni a je jich potřeba neuvěřitelné množství, a proto pro ně míří letadla východním směrem, předtím jsme je tam do nejlidnatější země světa posílali.

A pochopitelně  se ty ochranné prostředky staly i předmětem politického boje. Opozice vyčítá momentálně vládnoucímu establishmentu kde co a ten popírá všecko. Tak to je a tak to v demokracii snad má i být.

U nás doma situaci pečlivě sledujeme a reagujeme rychle a po svém (v tom nejsme sami). Žena a dcera (slyším od vedle rachot šicího stroje)  jsou šikovné holky a nedělá jim problém z kusu plátna a dvou tkanic roušku ušít. A tak jsem se včera při vládou povolené vycházce do parku mohl vykázat a pochlubit slušivou rouškou na své ošklivé tlamce. Výsledkem je, že i s berlou v ruce jsem si připadal jako někdo mezi Arsenem Lupinem a Babinským. Mé úmysly však byly přísně zákonné, trochu se projít na čistém vzduchu, užít si slunce a dívat se do pořád ještě holých korun stromů..

Kde však je, Veronika?

Doufám, že nejdeme na popraviště..