Jak jsem bojoval i nebojoval proti minulému režimu

V roce 1959 jsem málem rozpustil československou lidovou armádu. Málem proto, že nešlo o celou armádu, ale o jednu četu a nejednalo se o rozpuštění definitivní, ale na pár dnů. Ovšem hned dvakrát těsně za sebou. Tedy tuplovaně.

Stalo se to tak, že jsem byl v Praze velitelem čety (skoro dva měsíce) s úkolem vysazovat stromky na Letenské pláni právě naproti tzv. kachlikárny. Možná vyrostly do krásy a Pražané se pod nimi procházejí a netuší nic o chlapcích v zelených uniformách, co je sázeli. Bylo to v  prosinci a v lednu, mrzlo, jen praštělo a já se občas chodil ohřát do stavební buňky k dědovi, co nám dával krumpáče a lopaty (mně ne) a vůbec nás měl na starosti. Pořád brblal, ale byl dobrotisko. Taky jsem si trošku četl - právě začal vycházet měsíčník Plamen. Pár hochů z těch, co jsem měl pod velením, jezdilo po Praze s vejtřáskami s jinými úkoly mimo můj přímý velitelský dosah. Pamatuji si, že ráno v mrazu těžko rozehřívali motory. Přišly vánoční svátky a civilní zaměstnanci zůstali doma u manželek a milenek a my se nudili v dřevěném baráku. Trousili se ke mně mí vojáčci v pořadí podle stupně odvahy či drzosti s žádostí o opušťák a já ochotně podepisoval, hned na tři dny, abych měl klid. Až jsem jim jej dal všem, rozjel jsem se i já domů na Hanou. Svátky jsem si užil, chodil po městě v civilu a cítil se zase jednou jako člověk. Před volnem spojeným se Silvestrem a Novým rokem jsem akci opakoval a už s větší samozřejmostí, ruka mi jela po příslušné stránce vojenské knížky skoro sama. Doma zkameněli a měli mne v prvé chvíli za zběha a možná přemýšleli kam syna v ohrožení ukrýt. To už bylo pro vojenské pány v Praze moc (nějak se provalilo, že barák je prázdný) a brali záležitost jako hromadnou dezerci pod mým velením. Každopádně se první pracovní den roku 1960 - už jsme byli zas na Letenské pláni - objevili dva podplukovníci a já musel potupně napochodovat před ně a podat hlášení. Přesně tam, jak se konávaly přehlídky. Pérovali mne parádně a vzali mi všechny velitelské pravomoci (tak moc jich nebylo), hodnost desátníka absolventa však ponechali a taky uniformu a nedali mne ani zastřelit, ani mi nenavrhli čestnou sebevraždu. Jen jsem vodil vojáky na Letenskou pláň k dědulovi a občas zašel na náměstí Republiky k jakémusi majorovi pro rozkazy. Pár týdnů jsem to ještě vydržel a vrátil se ke svému útvaru, abych se do Prahy ještě a na delší dobu vrátil, ale to už je jiná story..

Další má protirežimní akce byla ještě radikálnější a odvážnější a mohla mít pro mne nebezpečnější následky. Ve dnech příjezdu tzv. spojeneckých armád v srpnu roku 1968 jsem v okrese Olomouc obracel směrovky a vnášel tak zmatek do jejich pohybu na našem území. Prostě šílená akce. To už by bylo dnes po převratu na metál a možná i na stupínek k politické kariéře. Potíž (nebo jak to nazvat) byla a je v tom, že to byla akce fiktivní čili vymyšlená a já nic takového - doznávám - nečinil, naopak pojížděl po parku s kočárkem, měli jsme s ženou mimino. Stálo to pak černé na bílém v mých kádrových papírech, jak jsem se v odstupu dozvídal od náhle zamračeného šéfa na škole, kde jsem učil. Byl to třaskavý materiál v nebezpečné době na začátku normalizace. Ještě mi řekl, že to na mne - použiji slovo, jež nemám rád - práskl kolega ze studií, jenž se navíc prohlásil za mého kamaráda. Řešil osobní problémy a upsal se estébákům. Vůbec to byl hochštapler a po sametovce zkusil rozjet politickou kariéru, ale brzy byl odhalen jako donašeč a měl šlus.

Takové byly mé boje i neboje s minulým režimem. Jeden trval dvakrát tři dny a jeden - ten zásadnější - se vůbec nekonal.

Tak to bylo a tak to je.