Za časů chřipky čekáme na jednom z oddělení špitálu. Lidé, vlastně pacienti, se vesměs mračí nebo jsou aspoň ponořeni do chmurných myšlenek. Pouze my s ženou se občas chichotáme našim vysloveným či jen gestem naznačeným blbinkám.
Bilé pláště se kolem na chodbě míhají a na displeji nade dveřmi naskakuji stále nová čísla. Tu a tam se někdo zvedne a odchází do jedné z ordinací. Do čekárny vchází malá vrásčitá babka s batůžkem na zádech. Odkládá kabát na věšák - musí vystoupnout na špičky -, usedne přes jedno sedadlo ode mne. Mezi námi leží její batůžek. Chvilku sedíme a pozorujeme se. Zazní ryčná hudba, babka se nakloní k batůžku, povolí šňůry a rozhrne vrstvu hader a zapátrá doleji mezi svými serepetičkami a chopí se mobilu, právě když volací signál dozněl. Cosi jadrného pronese a znovu pečlivě skryje mobil. Chvíli zase mlčky sedíme, táhne se to. Nám s ženou už skoro dvě hodiny. Někteří čtou. Třeba já knížku o vzdáleném Ecuadoru, jak jej viděl a popsal francouzský básník před skoro sto lety. Žena - jako vždy - listuje ve slovníku. A zase povědomý šraml. Babka kost a kůže se vrhne k batůžku a postup se opakuje. Jen s větším spěchem. Hadry, co má nahoře, už neodkládá, ale přímo odhazuje. Z mobilu, ke kterému se dostane, však nezazní ani hlásek. Opět pozdě. Nevzdá to a sama zkouší komusi volat. Neutrální hlas operátorky - slyším svým lepším uchem - jí však oznamuje, že na volaném čísle nikdo není. Popadne batůžek i s kabátem (předtím sprostě vynadá mobilu) a mete si to z čekárny pryč, jako bychom byli prašiví.
My kolem se najednou usmíváme, ba dokonce mírně pochechtáváme, ovšem bez škodolibosti.
Prostě jen tak a přiměřeně k nebezpečnému místu, kde se nacházíme.
Trocha uvolnění neškodí.
Děkujeme, babí, a ať vám to dobře dopadne.
Děkujeme a nic ve zlým..
