Uvítací výbor na letišti sestává ze dvou spoře oděných domorodců stojících venku před letištní budovou. Jeden z nich duje na velikou mušli. Zálibně si je prohlížím.
V příletové hale vyhrává kapela. To se málokdy vidí. Většinou člověka "vítají" imigrační úředníci a celníci, byrokrati a jiné osoby, které vstřícnost a slušnost ke člověku nemají jaksi v popisu práce.
Ale tady turisty skutečně rádi vidí a vítají. Repertoár tohoto hudebního tělesa je pravda značně omezen, čehož si nemohu nevšimnout, neboť jsem se svým manželem poslední v dlouhé řadě cestujících. Než nám tedy dají do pasu razítko, umím již několik vanuatských hitů.
Jeden z vlahých večerů trávíme s Freddym. Freddy je mladý kluk, živí se jako taxikář. Když mu docházejí anglická slovíčka, začne se smát. Směje se často.
Bere nás po práci s sebou. Chtěla jsem vidět, jak se zdejší lidé baví a co dělají po večerech. Jedeme tedy do centra města.
Zastavujeme na udusané pláni u místního kulturního domu.
Za chvíli je tma jako v pytli.
Pod přístřeškem z vlnitého plechu jsou na stolech nachystány místní pochutiny.
Freddy mi podává taro. Vzdáleně připomíná náš brambor, říkám si, když ochutnám.
Kousek dál stojí jakási "šopa", kde je několik Vanuaťanů a cosi tam drtí, rozmělňují a patlají.
"Kava," vysvětlí Freddy stručně.
"Ach, toto je pití kavy!" vyjeknu já. "Ne kávy, ale kavy, té drogy!"
No nazdar. Já věděla, že se Freddymu nedá věřit. No a teď to máme. On nás chce zdrogovat! A pak.....? Ani raději nemyslet! Ustrašeně, ale hlavně pokud možno nenápadně se rozhlížím kolem sebe. Koho budu volat na pomoc, až ty tradiční pohanské orgie začnou!?
A co jejich zvyk, že vdaným ženám vymlátí dva horní přední zuby, aby byl jejich statut hned na první pohled jasný. U nás byly vdané ženy "začepené", na Vanuatu jim po svatbě vyrazili přední zuby. A Freddy je dobře informován. Ví, že jsem čerstvá novomanželka. Co když jsem tzv. ve špatnou dobu na špatném místě?
Žádné jiné turisty zde nevidím. Samí místní chlapi (brrrr) ! Jen za pultem obsluhuje několik domorodých žen.
Freddy mi s úsměvem podává misku s kavou. Čeká, co na to řeknu. Koukám, jak obsah misky vylít! Ale dívá se. Nápoj vypadá jako bahno. Ochutnám. Fuj, a i chutná jako bahno. Křiví se mi pusa, je to hořké až hrůza. Po chvíli mi dřevění jazyk.
Kava je nedílnou součástí vanuatské kultury, každodenní večerní rituál. Kořeny rostliny kava-kava (pepřovník opojný) se sklízejí mačetou, poté se nakrájejí a rozdrtí, čímž se uvolní prvky zvané kavalaktóny. Několik hodin se rozdrcené kořeny máčí ve vodě nebo kokosovém mléce, pak se přecedí a je hotovo. Při konzumaci nápoje jdou látky přes stěnu žaludku do krve a pak se poměrně rychle dostávají do mozku.
V dobách, kdy na Vanuatu zavítal mořeplavec James Cook, to byly vanuatské panny, které měly za úkol kořeny kavy rozžvýkávat, a pak je plivaly do připravené nádoby.
Kava vyvolává pocit pohody a uvolnění, navozuje pozitivní pohled na život. Ve větším množství ovlivňuje rovnováhu a stabilitu (podobně jako alkohol) a působí jako uspávadlo. Pití kavy je podle tradice dovoleno pouze mužům. U mě udělali výjimku, asi že nejsem místní.
Efekt uklidnění se prý dostaví asi za půl hodiny. Já naopak vůbec klidná nejsem, jsem maximálně ve střehu a strnulým jazykem si nervózně přejíždím po zubech.
Snažím se splynout s okolím, což je samo o sobě absurdní. Jsem tu jediná běloška. Žvýkám taro. Tento zemák mi nejede. Přehazujeme si ho s manželem doslova jako horký brambor - ani jeden ho nechce jíst. Je obrovský a nepoživatelný.
Navíc všichni kolem plivou. To prý patří k věci. Bez plivání to nejde. Jsem zhnusena.
No ale co mi zbývá? Piju to nedobré hořké bahno, v puse, kterou už vůbec necítím, převaluju nejedlé taro a plivu kolem sebe jako o život. Dá mi to práci, musím se soustředit, nemám trénink jako místní. Ale na to, že takhle flušu vlastně poprvé, mi to jde docela dobře, až se sama divím.
V rámci pudu sebezáchovy jsem tedy nucena zapomenout na své slušné vychování a chovat se jako...................no jako divoch. Ještě že mě tady nikdo nezná!
Začínám vidět žluté hvězdičky. Mnoho žlutých hvězdiček! Tancují pěkně a spořádaně v kruhu.
"No jo, už jsem v limbu," pomyslím si.
Jsou na hezkém modrém pozadí a vypadají jako......? Jako vlajka EU!!! V limbu ještě nejsem, na oprýskané zdi přede mnou se skví namalovaná vlaječka Evropské unie s nápisem, že na toto zařízení přispěla EU svými finančními prostředky! No to je ale překvapení. Kdo by to byl čekal!? Kus Evropy tady, na konci světa v dalekém Pacifiku?
To jsem ráda, že se EU stará o relaxační aktivity Vanuaťanů. Všichni jsme teď krááááááááásně uvolnění!
Večer končí happy endem. Na orgie nedošlo a i zuby mám stále všechny. V mém případě se nedostavil ani kýžený a slibovaný dobrý spánek. V hotelovém pokoji těžko usínám a snadno se budím, jako vždy. Jen mé sny jsou jaksi divočejší!
