Pokud jste to ještě nevěděli, tak Mikuláš žije přes rok ve Španělsku. Když přijde jeho čas, nasedne se svým pomocníkem Černým Petrem na loď a pluje do Holandska, aby tam odměnil hodné děti a pokáral ty zlobivé. Tak to vysvětlují malým Holanďánkům rodiče.
Mikulášovo každoroční připlutí do země tulipánů je velikou událostí a přenáší ho i státní televize.
Po zemi nizozemské se pak Mikuláš pohybuje na saních tažených bílým koněm.
V předvečer svátku (nebo i dříve) nachystají děti ke krbu svou botu na dárečky a sladkosti a ještě navíc vodu, mrkev a seno pro Mikulášova koně. Ten v noci přijede na saních a přistane na střeše domu. Poté se Černý Petr spustí do místnosti komínem, naplní botu pamlsky a drobnými dárky a s sebou si odnese seno a mrkev pro koně.
Ráno se děti nedočkavě běží podívat, jestlipak se ten Mikuláš u nich v noci opravdu zastavil a obdaroval je a koník zdali jejich pohoštění slupnul.
Dospělákům nemusím vysvětlovat, že úlohu Černého Petra zastanou v noci rodiče. Odklidí mrkev, seno rozhážou nedbale kolem krbu, tu a tam udělají černou šmouhu, vybryndají vodu. Prostě navodí dojem kouzla.
Ať už kouzlo nebo pohádka, tento zvyk opravdu vychází více či méně z historie. Svatý Mikuláš byl řecký biskup (270-343), který po celý svůj život konal dobro a pomáhal chudým. Po jeho smrti byly jeho ostatky uloženy ve městě Bari v Itálii. Město bylo ale roku 1442 dobyto Alfonsem V. Aragonským, a tudíž se stalo součástí Aragonského království, pozdějšího Španělského království. Proto Mikuláš pochází se Španělska a jeho pomocník je Maur. A protože svatý Mikuláš je patronem námořníků, přijíždí do Holandska na lodi.
Slavnost vznikla už ve středověku, kdy jej katolická církev prohlásila církevním svátkem. Při té příležitosti se pomáhalo chudým, dávaly se jim do bot peníze. A dnešní děti dostávají do svých bot dárečky.
Příjezd Mikuláše do jednotlivých měst je velkou slavností. Ten přijíždí do míst, která jsou na řekách a kanálech, lodí, jinak cestuje ale především na koni, na saních nebo v kočáře, vždy v doprovodu svých černých pomocníků.
V jeho velké knize je zapsáno, které dítko bylo přes rok hodné a které zlobivé. Hodné děti jsou odměněny a zlobivé dostanou výprask pometlem, nebo co je horší, jsou dány do pytle a odvezeny do Španělska! To je panečku teprve hrozný trest!
Svátek se slaví vesele, mnozí lidé se převlečou za Černého Petra do barevného kostýmu, nasadí černou kudrnatou paruku a čapku, začerní si tváře a zvýrazní rtěnkou plné rudé rty.
Do davu rozhazují pamlsky a mikulášské sušenky jako upomínku na legendu o tom, jak Mikuláš zachránil tři mladé dívky od prostituce, když v noci hodil oknem do jejich domu zlaté mince, aby jejich otec mohl splatit svůj dluh. Veselí se malí i velcí, hospody a kavárny praskají ve švech.
V poslední době však někteří vidí v postavě Mikulášova pomocníka Černého Petra projev rasismu, a to především kvůli černým přistěhovalcům v Nizozemí.
Barva pleti Černého Petra se dá vyložit různě. Podle tradice to byl snědý Maur. Jiný výklad tvrdí, že to byl otrok z Etiopie, jehož Mikuláš osvobodil a on s ním za to z vděčnosti už zůstal. Většina dětí, které znám, mi vysvětluje, že je přece tak černý od pálivého španělského slunce. A někteří rodiče diplomaticky hlásají, že Černý Petr je černý od sazí, jak prolézá komíny. Tak či onak, je to prostě veselá figurka, která nemá v úmyslu někoho zesměšňovat nebo urážet. Konec konců je součástí holandské kultury desítky, snad stovky let.
A tak když v říjnu letošního roku komise pro lidská práva OSN zaslala nizozemské vládě oficiální dopis, ve kterém vyjadřovala obavy a rozhořčení ohledně rasového podtextu oslav svátku sv. Mikuláše jako reminiscenci otroctví a kolonizace, a ráda by postavu černého pomocníka zrušila, zvedla se v Nizozemí obrovská vlna nevole. Na internetu a na sociálních sítích se vedly horečné diskuse, podepisovaly se petice na záchranu Černého Petra, kritizovalo se a zesměšňovalo OSN, které nemá snad nic lepšího na práci? "Jakou barvou máme natřít Černého Petra, abychom jó nikoho neurazili?!" ptali se mnozí. Stránka na Facebooku, která hájila Zwarte Piet a slavnost Sinterklaas, strhla rekord a stala se vůbec nejoblíbenější stránkou v zemi s více než miliónem fanoušků za jediný den! Nutno dodat, že svátek Mikuláše znají i v bývalých holandských koloniích a bujaře se slaví například v zámořských územích Nizozemí v Karibiku.
Story má v tomto případě happy end. OSN nakonec přece jen nedávno rozhodlo, že Holanďany pro černou postavičku obviňovat nebude a že si svátek sv. Mikuláše mohou ponechat se vším všudy.
Protentokrát tedy zdravý rozum zvítězil nad čísi snahou o politickou pseudo-korektnost a pochybnými frázemi o lidských právech. Nyní dochází k efektu naprosto opačnému, neboť komise Unesca bude tento svátek navrhovat na svůj seznam chráněného kulturního dědictví. Jedni úředníci chtějí zakazovat a druzí naopak zachraňovat. Ale co bude příště?
Máme se snad obávat, že se v budoucnu někdo ohradí proti českému Mikuláši? Mohou být snad na závadu čerti a andělé? A co Tři králové? Zbudou pouze dva? Z perspektivy věcí neznalých zahraničních organizací a byrokratů, kteří bohužel, zdá se, mají čas a energii na to, aby zbytečně vířili vášně, a využívají svůj statut a moc mezinárodního úřadu na to, aby se do podobných věcí mohli plést, se snad i vánoční koledování může jevit jako dětská práce a velikonoční pomlázka jako týrání dívek a žen! A co teprve Dušičky?!
Jsou to ale právě bohaté tradice, různorodé pestré obyčeje a prastaré zvyky, typické pro ty které kraje nebo národy, které obohacují náš kulturní a duchovní život. Bez nich by bylo na světě mdlo a neveselo.
