Setkání se zvláštními Australany (2)

Své příbuzné a sousedy si člověk nemůže vybrat. Rodinu mám (bohužel) daleko, ale s našimi sousedy mám mnohdy o zábavu postaráno. Zvláště když v místě, kde bydlím,  má toto slovo  trochu  širší význam. Tím pádem máme sousedů mnoho, ač vlastně někteří  bydlí  mnohem dál než za humny.

Kyle, mladík kolem dvaceti let, je nadšenec do terénních motorek. Tuhle ale z motorky kdesi v lese spadl a škaredě si zlomil zápěstí. V nemocnici mu ruku v narkóze srovnali. Jaké však bylo jeho překvapení, když po několika týdnech sundal sádru a zjistil, že mu zápěstí narovnali naopak, než jak má být. Myslela jsem, že je to vtip, ale nebyl. A teď už s tím prý nic dělat nelze!

V málo obydlené části obce žije Larry s družkou  a  jejími třemi dětmi. Larry dělá všechno a nic. Tím se poctivě živí. Například opravuje nepojízdná auta a pak je dál prodává, směňuje a vyměňuje, pálí načerno tvrdý alkohol,  dělá různé melouchy. Napadlo ho ale jednou přivydělat si snadno a rychle  a začal na svém pozemku pěstovat marihuanu. Tu pak vozil do Brisbane, kde se distribuovala dál na trh. Larryho ale chytili. A soudili. Hrozilo mu několik let vězení. Jeho přítelkyně byla zoufalá. Požádala mě mimo jiné o sepsání dopisu k soudu, zhruba v tom duchu, že Larry je v podstatě hodný člověk, dobrý soused, skvělý táta jejích dětí a  že by nám, kdyby ho zavřeli,  velmi chyběl. Co bych pro dobré sousedské vztahy neudělala, dopis jsem napsala, měl prý u soudu velký úspěch! Larry je aboridžinec. Ne "plnokrevný", ale prostě je. A tak z toho nakonec byla pouze půlroční podmínka! Důvod k oslavě?  Oslava samozřejmě byla, a bujará, zásob napáleného alkoholu má totiž Larry stále  habaděj. 

Z Japonska přijel  pan Noc a Den. Přes sezónu zde pracuje na zeleninové farmě. Ne, nedělám si legraci. Noc a Den je jeho skutečné jméno. Opravdu. Nevěřila jsem, dokud mi neukázal kreditní kartu, na které stojí : Mr Night and Day. To je úplně pohádkové, podobně jako  Slunečník, Měsíčník a Větrník!

Bena zde znají úplně všichni. Ben je  mentálně postižený. Neumí číst, počítat ani psát, všechno hned zapomene. Má jedno skleněné oko, které neváhá jen tak pro pobavení  ostatních vyndat. Místo pobavení způsobí ale spíše šok a zděšení. Zvláště u malých dětí. Problém u Bena je ten, že není natolik postižený, aby byl někde v ústavu, ani není zcela normální a svéprávný, aby se zařadil mezi ostatní lidi. Takže nepatří nikam. Prahne po kamarádech, bohužel ale téměř žádné nemá. A touží po dívce, se kterou by založil rodinu. Což je samozřejmě poněkud komplikované. Je mu něco přes třicet, miluje čokoládu a kolu, má problém s nadváhou a po lidech škemrá o cigarety a pivo. Jinak  má ale srdce na dlani, mouše by neublížil. Tuhle jsme ho nechali sekat trávu naší velkou zahradní sekačkou. Jeho rodiče ho při tom filmovali, že to ukáží jeho psychiatrovi, aby viděl, že Ben dokáže pracovat a že by mohl být přece jen někde užitečný. Psychiatr, poté co si pečlivě prohlédl  video, položil kontrolní otázku: “Proč jezdí pořád sem a tam a seká krátkou, již posečenou trávu, zatímco tu dlouhou nechává být?" Dobrá otázka. Ben nepochopil, že se seká dlouhá tráva, ne ta krátká. A i když pak  můj muž jel vedle něj na druhé sekačce, aby ho usměrňoval, ani to nepomohlo, Ben se po chvíli zařadil za něj a kosil tedy to, co manžel před ním právě  požal. Benovy rodiče verdikt doktora nicméně popudil a promptně ho vyměnili za jiného. I tak je ale nasnadě, že  kariéru coby sekač trávy, například na golfových hřištích,  Ben neudělá.

Jeden náš soused chová osly a ti rádi utíkají k nám. Jde mi to už pěkně na nervy, děje se to totiž příliš často. Oslíci už znají své trasy a plot je evidentně nezastaví. Jednou jsem mu musela telefonovat dokonce v sobotu večer, ač velmi nerada. "Váš osel je opět tady, prosím vás, přijeďte si pro něj, on nám leká hosty," vysvětluju omluvně do telefonu. Je to přesně tak.  Turisté si o víkendu za hezkého počasí udělají táborák, a protože se tady i v létě stmívá brzo, v devět hodin je už  tma jako v pytli. Rodinky s dětmi sedí hezky u ohníčku, když tu se naráz ze tmy vynoří  obrovité chlupaté zvíře, začne strašně funět a nahlas hýká:  "Íá íá íá íá íá"! Nepřekvapuje mě, když pak jako reakci slyším jen panické pištění, výkřiky děsu, peprné nadávky  a následně překotné klopýtání přes kořeny stromů a spadané větve do bezpečí chaty. Navíc tento osel má v oblibě  knoflíky, pokud si ho člověk pustí k tělu, tlamou mu utrhne a sežere  hezky jeden knoflík po druhém.

Osudy lidí (a zvířat) píše sám život. Spisovatel by to, myslím, nevymyslel lépe. A zřejmě není až tak důležité, jestli  se děj odehrává  v Austrálii, anebo někde jinde.