O Austrálii aneb Co v mých učebnicích angličtiny chybělo

Na gymplu  jsem si do své hlavy poctivě vtloukala  britskou spisovnou angličtinu.  Když  pak  začínám v  Austrálii, je mi ovšem  ouvej. Živý jazyk, a ještě k tomu v Austrálii, je docela něco jiného než ten v učebnicích.

Nejen jazyk, ale i každodenní předměty, životní styl a mentalita lidí jsou  tak jiné. Všemu se divím, mnoho věcí neznám, je to tu přinejmenším zvláštní, ojedinělé, prostě hodně jiné.

Jsou věci a především situace, o kterých nemám potuchy.

Například nejsme napojeni na městský vodovod. Tragédie?  Ne, běžná situace. Vzdálenosti jsou v Austrálii veliké a lidé si hledají  trochu životního prostoru. Ne všichni žijí v satelitech nebo městských aglomeracích s malými zahrádkami nebo dvorky, kde je přes plot slyšet každé sousedovo slovo.  Je mnoho takových, kterým nevadí dojíždět do města nebo bydlet na vesnici. Mnozí žijí z našeho českého   hlediska na samotách.  Auto, ba několik aut, to je  tu naprostá samozřejmost. Pěšky se opravdu příliš nechodí. Rozlehlejší pozemek  - mluvíme o hektarech - se ovšem cení. No ale město nepovede vodovodní  rozvod někam dál do všech stran.  Lidé  se musí postarat sami. A pokud není podzemní voda, anebo je nedostupná? Nevadí. V Austrálii se totiž pije dešťová voda. Jednoduše se koupí  a instaluje se tzv. water tank. Snad vodní tank? Ne, nádrž na vodu. Ve velkých městech  se toto neděje  z důvodu znečištěného ovzduší. Tam mají lidé nádoby alespoň na zalévání zahrady. Něco takového, jako když si u  nás v Česku  lidi k okapu přistaví sud na vodu. Tady jsou takové sudy ale přece jen o něco větší. V oblastech mimo průmyslová města je water tank naprosto běžný. Každý má water tank. Vodu na pití, umývání, praní. Prostě na chod domácnosti. Voda je tudíž zadarmo. Pokud prší. Ten náš water tank má kapacitu 50 000 litrů. Takže je dostatečná zásoba vody, i když delší dobu neprší. A ještě máme jeden water tank na 10 000 litrů na zalévání zahrady. A že piju dešťovku? Ze začátku jsem to přijímala  snad s rozpaky a obavou, teď už s naprostým klidem. Už vím, jak to funguje. Jemné filtry  kupuju ve specializovaném  obchodě. Neznámého se asi člověk obává.  Nicméně dostatek faktů a informací, odborné testy a chuť vody mě přesvědčily. Městskou vodu, například v restauracích v centru nebo u známých, vylepšenou  chemikáliemi a chlórem, již piju nerada.

Již po celá tisíciletí je tu didgeridoo  /čti didžeridů/-  dechový hudební nástroj původních obyvatel Austrálie - aboridžinců.  Jeho zvuk se stal symbolem jejich života a kultury a v současnosti  vlastně i celé Austrálie.  Je to původně kmínek stromu -  eukalyptu,  který je dutý, poté co vnitřek vyhlodali termiti! Člověk již prakticky nemusí nic vyrábět  - výrobcem nástroje je příroda sama.  Didgeridoo se pak očistí, pomaluje či jinak ozdobí. Náustek, který je na jeden konec nalepen a kterým se do didgeridoo fouká, je  vytvořen z vosku divokých včel.  Pro nalezení toho správného nástroje se chodí po lese a na kmeny stromů se klepe  a poslouchá se, jak rezonují, aby se pak vybral  ten správný.  Podle tradice ženám není dovoleno se didgeridoo dotýkat - rodily by tak prý jenom syny.  Hluboký nepřerušovaný  tón se z nástroje vyloudí díky speciální technice dýchání. Člověk hraje a zárověň ale musí i dýchat. Tato zvláštní technika či dovednost se nazývá cirkulační dýchání. Tohle se naučit je vážně kumšt. Každé takové přírodní didgeridoo je svým způsobem originál. Dvě úplně stejná se stejným zvukem lze jen stěží vyrobit. V turistických oblastech se v obchodech s upomínkovými předměty prodávají didgeridoo různých velikostí a různě hezky barevně pomalovaná  aboridžinskými  motivy. Tyto nástroje jsou však už uměle vyrobené v továrně, a ne vyhlodané termity. Autentická didgeridoo je relativně obtížné sehnat a stojí obvykle moc peněz.  Je pozoruhodné, že ta opravdová nehýří duhovými barvami a malůvkami zvířátek, ale jsou pomalována velmi decentně a střízlivě.  Jedno takové máme doma. Hrát na to neumím, jen do kmene  tak duju a funím, až jsem v obličeji fialová,  ale hudební zážitek to bohužel ještě nikomu nepřineslo. Ty zvláštní tajemné  dlouhé tóny a vibrace umí z nástroje vyloudit jen mistři. Některá didgeridoo po dovozu do Česka naneštěstí praskají, protože v Austrálii jsou prostě jiné klimatické podmínky a především jiná vlhkost vzduchu než v Česku.

Kdekdo už dneska zná pojem babysitting. Hlídání dětí. Existují paní na hlídání, firmy na hlídání, agentury na zprostředkování hlídání. Ale housesitting? Hlídání domu? To slyším poprvé. Krátce poté, co jsem se přestěhovala do nového domu v Brisbane, se přišla představit nová sousedka. Byla moc prima, spřátelily jsme se. Měla jsem radost, že mám kamarádku hned vedle a k tomu ještě dobrou sousedku. Ale radost mě přešla relativně brzo. Stephanie totiž byla sousedka - pouze provizorní. Hlídala dům skutečným majitelům domu, kteří se sbalili a se svým obytným přívěsem odjeli na půlroční cestu  na jih Austrálie. Tuto paní na hlídání domu jim zajistila agentura. Stephanie tedy žila přechodně v jejich domě a navíc se starala o jejich dvě kočky, které si s sebou na cesty nevzali.  Po půr roce se Bev a Bill vrátili zpět a Stephanie se odstěhovala zase  jinam. Škoda, ztratila jsem prima kámošku. Od té doby je ovšem slovo housesitting i v mém slovníku. Člověk nikdy neví, kdy  se mu to bude hodit.

Barbecue. I v České republice se v létě rožní a griluje na zahradě. Ale grily, které jsou nainstalovány  v městských parcích, na veřejných místech, v kempech a přírodních rezervacích? Které jsou zadarmo a slouží všem? Které jsou čisté, nepoškozené, nepočmárané  a vkusně zasazené do prostředí, mnohokrát i pod střížkou proti dešti či slunečnímu úpalu? Které jsou buď na elektřinu, nebo na plyn? Kolikrát i obracečka na maso je k dispozici, většinou přivázaná řetízkem ke grilu. Potřebujete si přinést jen vlastní olej a přirozeně suroviny. Ne, tak o takových grilech jsem neměla potuchy. Tady si naopak nikdo nedovede představit kemping nebo pobyt v přírodě bez grilování na veřejných grilech.

Naopak Australané se velice diví  představě  veřejných WC,  kde se musí za použití platit. Katastrofické zvěsti, že v Evropě se za použití  toalety  platí, si zde Australani nevěřícně sdělují  metodou  ústní lidové slovesnosti. Nemohou uvěřit. Představa, že člověk musí zaplatit za použití WC, se zdejším lidem  zdá naprosto absurdní. V Austrálii se na veřejných  záchodcích neplatí ani halíř. Přitom jsou k dispozici na mnoha místech, jsou čisté a toaletní papír je tam také.

A tak jsem se adaptovala. Nové a neznámé věci už nejsou nové a neznámé. Přijala jsem je za vlastní. Používám je téměř každý den.

Doma máme water tank. Vlastně dva. Pokaždé, když prší, tak se raduju. Voda - to je život.

Na stěně v obýváku visí didgeridoo. Někdy na to hraju pro obvesení hostů. Ale je to spíše takový suvenýr, který připomene dávné hezké a zajímavé okamžiky.

A telefonní číslo agentury zajišťující housesitting mám v mobilu, to až pojedeme na půlroční cestu po Austrálii.

Kromě toho, že jeden gril máme doma na terase pro domácí potřebu

a jeden malý s sebou vozíme na cesty, když se jede do přírody kempovat, zvykla jsem si používat i veřejné grily. Nic na tom není, a ač se tu říká, že grilování je zásadně chlapská záležitost a ženská do toho nemá co mluvit a svěří se jí nanejvýše  příprava zeleninového  salátu jako přílohy, není tomu tak. Obsluhovat gril zvládneme my ženy taky, když je potřeba. Člověk se stále něco učí.