Člověk se neustále obává, co na něj z té husté džungle vybafne. Při každém malém zapraskání jsem povyskočila, už už jsem viděla rozlíceného opeřence, který se na mě každou chvíli vyřítí. A rozcupuje mě na kusy. Jako raptor v Jurském parku. Ale byl to jen větříček, který si pohrával se spletí lián a listů exotických rostlin.
Vydala jsem se na výlet do pralesa. Neprostupné porosty, velikánské listy palem a zvláštní druhy subtropické vegetace byly obdivuhodné. Některé z nich jsem znala, v Česku je pěstujeme doma v květináči v obýváku, úzkostlivě oprašujeme a stříkáme, vítáme každý nový lístek. A tady dosahují bujného vzrůstu a výšky několika desítek metrů bez jakékoliv péče. Obzvláště krásné byly vějířovité palmy, vysoké přes deset metrů, připomínající - jak už název napovídá - vějíř. Exotické květy omamně voněly a vzduch byl těžký, vlhký.
V tomto prostředí jsou doma vzácní ptáci kasuáři. Na jejich přítomnost upozorňují výrazné cedule u silnice, které varují motoristy před srážkou s tímto velkým, zákonem chráněným tvorem.
Kasuár přilbový je pták velmi svérázný. Neumí létat, zato může vyskočit do výšky metru a půl a dobře plave, jak v řekách tak v moři! Je vysoký jako člověk (někteří až 2m), těžký, má velké tělo, malou hlavičku, modrý krk s červenými laloky podobnými, jaké má krocan, bohaté havraní peří, pořádné drápy a na hlavě tvrdý šedý výrůstek. No hříčka přírody. Je to ale tvor vskutku nebezpečný. Dokonce údajně nejnebezpečnější pták na světě! Překvapit ho ve volné přírodě, to si člověk koleduje o malér. Tento vzácný a chráněný pták je totiž velmi teritoriální. Vyrušen, vystrašen nebo naštván neváhá a vyrazí do útoku.
Své silné nohy s ostrými drápy , sloužící k dobývání potravy, což jsou většinou plody nalezené na zemi, rád použije také jako sečné zbraně. Navíc dokáže překvapivě rychle běžet hustou změtí tropického rostlinstva. Vyrazí s nataženým krkem, pancířem napřed. Jím si klestí cestu a může jím nejen zranit, ale i zabít. Výrůstek na hlavě doopravdy slouží jako přilba a ochrání jeho hlavičku před otřesem mozku, když při sprintu džunglí do něčeho tvrdého narazí.
" No já se do neprostupné houštiny vydávat určitě nebudu," prohlašuji rezolutně a pouštím se do budování bivaku na noc.
Pravděpodobnost setkání s kasuárem je mizivá. Vyčetla jsem, jak jsou plaší a jak je jich žalostně málo a že za potravou vychází za soumraku. Takže se není čeho bát.
Tedy až do té doby, než mě jeden takový překvapil v pravé poledne pěkně zezadu.
"Fuj tajfl," leknu se, "no nazdar!" Vyskočím na židli! To je můj nový způsob sebeobrany. Snažím se zvětšit. Ještě natáhnu ruce vzhůru. Jsem teď větší než on! To je v této chvíli, myslím, rozumná strategie. Nic lepšího mě ani nenapadá. Pták si mě změří (doslova) a usoudí, že mě nepropíchne. Zamíří promptně do mé polní kuchyně.
Právě jsem vybalila čerstvý chleba. Podá si chleba z poličky, shodí ho na zem a začne do něj klovat. Poskakuju na giglající se židli a komanduju ho na dálku.
"Ty, nech ten chleba!"
Dělá, že neslyší, a vesele pokračuje.
Vzdávám to.
"No oklovaný chleba už jíst nebudeme, ať ti ho tedy nechá."
Druhý den jedeme na výlet. Ve stánku u silnice kupuju čerstvě natrhané banány. Je to jeden z mnoha druhů banánů - těmto se říká opičí. Jsou malé - tak akorát pro opičky!
Tento poklad, který nemám každý den, pak na tábořišti ukládám na dno krabice z umělé hmoty a tu zasunu daleko do úložného prostoru přívěsu. Těším se, jak si po odpolední procházce dám. Po odpolední procházce ale banány nemůžu najít. Přehrabuju věci sem a zase tam, trs banánů se ale vytratil. Případ, který by snad vyřešil jen komisař Rex. Až pak si všimnu stopy! Tedy stopky. Stopky trsu, která leží na zemi nedaleko stanu. Je to jediný důkaz. Rozhlížím se, snažím se vytipovat zloděje.Všichni jsou nyní podezřelí. Abych odhalila pachatele, chtělo by to sejmout otisky prstů ze stopky a provést pachovou zkoušku. Anebo raději zkoušku dechovou?! Až za dva dny mi bylo řečeno, že byl u našeho stanu viděn kasuár. Hlavu s dlouhým krkem a půlku svého peřího těla strčil skrz mezeru v přívěsném vozíku do úzkého úložného prostoru a hrabal se - jak jinak - v krabici z umělé hmoty. Story je kompletní. Záhada zmizelých banánů vyřešena. Pták sežral celý trs banánů vcelku i se slupkama, nechal jen tu silnější větvičku, která je spojovala. Nechápu, jak ty banány vůbec našel a jak pak prošly jeho úzkým krčkem. No musel to být teda pohled, škoda, že mi to ušlo.
Je nutno dodat, že dalšího výstředního kasuára jsem pak viděla vykračovat si po silnici, tak nevím nevím, ono to asi s jejich vzácností nebude tak horké.
Anebo se v tomto kraji cítí tak privilegován, že nehledě na pravidla silničního provozu nese se důležitě prostředkem asfaltky, přičemž způsobí malý dopravní kolaps, poté se nechá opatrně objíždět (kdoví, jaká je pokuta a kolik bodů by strhli z řidičáku za přejetí tohoto ohroženého druhu), okukovat a fotografovat.
Nyní už ale vím, že tohoto tvora a především jeho apetit nelze v žádném případě podceňovat.
