Tomu klukovi je teď hej. Na jeho památnou větu z nadpisu jsem si s úsměvem vzpomněla až nedávno. Během covidu totiž zmizel toaletní papír z obchodních sítí Austrálie. Tato nemilá věc způsobila rozhořčení mnoha lidí.
Zvláště těch, kteří zaspali dobu a na které se pak už nedostalo.
Tento nový přistěhovalec, mladý muslimský kluk z nějaké africké země, neuměl po příjezdu do Austrálie slovo anglicky. V rámci imigračního programu začleňování přišlých migrantů a jejich pozvolného hladkého usazování v nové zemi mu místní úřady přidělily tlumočnici z arabštiny. Mou známou. Ta s ním dokonce chodila i nakupovat, aby mu pomohla s výběrem sortimentu, s placením a tak podobně. Ráda jsem se k nim ze zájmu přídala.
Vydali jsme se tedy spolu do supermarketu a procházeli se pomalu a trochu znuděně uličkami se zbožím. Až jsme se dostali k hygienickým potřebám a k regálům s toaletním papírem. Tady to začalo být znenadání zajímavé.
Klučina se ptá a ukazuje na toaleťák: "Co je tohle?"
"Toaletní papír," tlumočí a ochotně vysvětluje tlumočnice.
Jde se o položku dál. "A co je tohle?"zazní otázka.
"Opět toaletní papír," říká tlumočnice.
"A co tohle?" chlapec je neodbytný.
Přichází stejná odpověď.
Toaletního papíru je celá ulička, jestli to tak půjde dál, budeme tu hodně dlouho, přemýšlím já.
On možná uvažoval podobně. Při pohledu na všechny ty role jen vyvalil oči a řekl: "Tohle všechno? Tolik? Vy jste šílení! Na co? Stačí přece ruka!"
Tlumočnice na chvíli přestala tlumočit. Já, ačkoliv arabsky neumím, se z jeho posunku dovtípím relativně přesně, co nám právě sdělil. No jiný kraj, jiný mrav.
A to jsem netušila, jak se mohou věci vyvinout. Kdoví, kde je mu teď konec. Už je tomu několik let.
O několik let později a v jiném městě:
Nedávno jednou pozdě večer někdo bušil na dveře. Bylo pomalu půl jedenácté, návštěvu jsem v tu dobu nečekala. Dveře jsem neotevřela. Až na druhý den, když jsem vyšla ráno ven, jsem před vchodovými dveřmi našla krabici. Byla to krabice s potravinami. Potravinová pomoc od australských muslimů, stálo na ní velkými písmeny. Krabici jsme otevřeli, postupně vybalovali darované zboží, luštili arabské nápisy. Na mapě si ukazovali země, odkud potraviny pocházejí. Saudská Arábie, Libanon, Emiráty. Pro nás samá exotika.
Před rokem se naším městem prohnal zuřivý požár. Bylo to děsivé. Článek o požárech jsem už pro blog sepsala dříve.
Brzy nato několik let trvající sucho vyvrcholilo extrémním nedostatkem pitné vody. Byla zavedena přísná omezení spotřeby vody. Po ulicích kroužila Water Patrol a hlídala dodržování zákazů. Situace byla kritická. Šetřili jsme každou kapku. Povolené litry vody na den jsem pečlivě rozpočítavala mezi praním, sprchováním, splachováním, úklidem, pitím apod. Voda z kohoutku se téměř nedala pít, jednou za týden nám v H2O centru vydali dva desetilitrové kanystry s pitnou vodou. A to přímo na jméno, počet osob v domácnosti, místní adresu. Žádné podvody nebo čachrování s darovanou vodou se netolerovalo.
Pak přišel covid. Nedostatek vody byl velký problém. Právě v této době byla nutná přísnější a častejší hygiena, dvacetisekundové mytí rukou, pečlivý úklid.
Teď ukládám do spížky exotické datle ze Saudské Arábie, datlové sušenky pro děti, trvanlivou šunku i polévky v sáčku s pouze arabským návodem.
V Austrálii je vlastně každý odněkud. Každý je svým způsobem přistěhovalec. A taková solidarita s ostatními potěšila.
