V úterý to zase vypukne. Tedy alespoň pro žáky a studenty školou povinné a jejich rodiče. Bude 1. září. Hurá, škola volá. Ovšem v Austrálii je všechno naopak.
Tady je školní výuka už dávno v plném proudu.
Australský školský systém je podobný našemu vysokoškolskému a rok se dělí na čtyři semestry. Teď jsme ve třetím. Letní prázdniny v nedohlednu, do prosince se zdá být tak daleko.
Já jsem nedávno dokonce absolvovala svůj první rodičák v životě. Jako rodič. A to na australské základce. Měla jsem z toho trochu obavy. Hodila jsem se do gala ale ne moc, tak normálně, protože Australani si příliš nepotrpí na formální oblečení. Na poslední chvíli jsem ještě do kabelky hodila bloček a tužku na poznámky. Důležitá sdělení si budu moct zapsat.
Parkoviště u školy vůbec nebylo zaplněné, jak jsem čekala. Elektronická informační tabule tyčící se nad parkovistěm hlásá velkými osvětlenými písmeny, že "public education all students matter", tedy že na veřejném vzdělání všech studentů záleží.
Před několika týdny zase na tabuli svítilo "will it snow today?" Bylo to uprostřed zimy, a tudíž malá pravděpodobnost, že by mohl padat sníh, tu byla. Leč nezadařilo se.
Zamkla jsem auto a proklouzla nenápadně do areálu malou kovovou brankou. Škola je nevelká jednopatrová budova ze dřeva, s příkrými venkovními schody vedoucími do prvního patra. Vyučují zde žáky od první do šesté třídy.
Bylo teprve pozdní odpoledne, ale už tma. Nahoře se svítilo. V lodičkách na podpatku jsem pomalu stoupala po těch dřevěných schodech, zvečera už jaksi navlhlých, do prvního patra. Po malé úzké chodbě jsem pokračovala dále do osvětlené místnosti - školní knihovny. Tam už byli ostatní rodiče, tedy hlavně maminky, pan ředitel, všechny učitelky a pak několik zástupkyní jakéhosi výboru pro rodiče. Pan ředitel všechny přivítal, poté nabízel čaj a kávu. Paní učitelka od prváků upekla mrkvovou buchtu, kterou také srdečně nabízela dokonce i s receptem na ni. Všichni byli velmi přátelští a pohostinní. A velmi děkovali nám, co jsme přišli. Po uvítacích formalitách a krátké řeči ředitele jsme se rozdělili a paní učitelky se odebraly se "svými" rodiči do jednotlivých tříd.
Jdu zpět po vachrlatých kluzských schodech dolů do suterénu k prvákům. Octnu se v malé barevné třídečce, která je vyzdobena od podlahy po strop dětskými výrobky z papíru ale i jiných materiálů. Obrázky a výrobky visí i ze stropu. Na podlaze je koberec. Katedra, tedy stůl třídní učitelky, není ve vpředu třídy, ale naopak je vzadu až za lavicemi. Všude kolem jsou barevné plakáty, dále velké počítadlo, flanelograf s obrázky a pojmy o počasí, kalendář s narozeninami studentů třídy, chytrá televize.
Vtěsnala jsem se do lavice a usadila se na malou židličku u stolečku v poslední řadě. Toto je místo mého studentíka, má tu jmenovku. Ostatní maminky se začaly pochichtávat. Paní učitelka mi s chápavým úsměvem nabídla dospěláckou židli v kruhu uprostřed místnosti. Vše měla již nachystané. Třídní schůzka mohla začít.
Koukám na bílou magnetickou tabuli. Dnes již standard. To za mně nebylo. My jsme měli velkou klasickou ušmudlanou rádoby černou tabuli, jejíž strany se daly do široka rozevřít. Na dřevěné podložce pod tabulí se povalovaly různě velké úlomky bílých kříd. Někdy (schválně) nebyly k nalezení. K povinné výbavě třídy tehdy patřila i odporná smradlavá houba. Tou, navíc mokrou, což bylo zvlášť odporné, jsme po sobě o přestávkách házeli. Ale to jsem odbočila.
Všichni si tykáme. Oslovujeme se křestními jmény.
Třídní, tedy Kate, vše a všechny chválí. Škola je vynikající, pan ředitel je skvělý, rodiče jsou famózní a studenti jsou super. Navíc chytří, zvídaví a hodní. Školní učebnice a jiné výukové materiály jsou rovněž vynikající. Škola je zakoupila za nemalý peníz, toho si musíme vážit!
Není zde žádná kritika, stížnosti, pokárání, návrhy, co zlepšit, zákazy, co nedělat. Zdá se, že nejsou žádné problémy, vše je simply beautiful (prostě krásné). Svůj notýsek na důležité poznámky, jak jsem si představovala, jsem vůbec neupotřebila.
Dopila jsem své kafe a dojedla mrkvovou buchtu. Rozloučila jsem se s učitelkou, která si vzala můj hrnek na umytí. Thank you. Na shledanou.
Jo a příště si svého žáčka klidně můžu vzít s sebou. Když nemáte na večer zajištěné hlídání, můžete si dítě, eventuelně i ostatní své děti, vzít na rodičák s sebou. Ony se zabaví někde venku v prostorách školy. Venkovní areál je obrovská zatravněná a oplocená plocha.
Také tenisový kurt. K tomu dvě hřiště. Skluzavky, průlezky, houpačky, písek, domeček.
Navíc prváci mají hned před třídou svůj hrací koutek. Jsou tam hračky, vybavená kuchyňka na vaření i s umělohmotným ovocem a dalším různým "jídlem", stoleček a židličky, panenky, oblečky. Dále kartónové krabičky všeho druhu, co přinášejí rodiče z domu, a děti z nich vyrábějí a lepí výrobky podle své fantazie v hodinách prvouky. Jsou tu i kostýmy na převlékání, nářadí, zbraně a další haraburdí. Prostě no problems.
Odcházela jsem z rodičáku s pocitem, že jsem úžasná matka, která vybrala tu nejlepší školu, kde jsou všichni a všechno parádní. Kloučka, který se po mém příchodu domů šel skrčit za gauč, kde vyčkával, co přijde, jsem láskyplně vytáhla. A pak jsem ho jenom pohladila po jeho zlatých vláskách a řekla: "Jsi skvělý a báječný." A notýsek jsem prázdný zastrčila zpět do šuplíku.
