Je v Hong Kongu, na ostrově Lantau.K soše jsme se vydali metrem. Na informacích jsme se zeptali na cestu. Dali nám mapku a vyznačili, kde máme přestupovat. Byla to docela štreka, ještě štěstí, že nápisy byly v angličtině. Jdeme si koupit k automatu lístky. Ale ne, automaty berou jen kreditní karty, žádné mince, jak jsme zvyklí. Strkat do nějaké čínské mašiny naši kreditní kartu se nám zdálo příliš riskantní. Tak jen tak chvíli okouníme. Přichází k nám ale jakýsi dobrý muž, pracovník metra, a pomáhá nám při obsluze automatu. Svěřujeme mu kreditní kartu a ukazujeme, kam chceme jet. Vzápětí máme dva lístky – i kreditní kartu mašinka vyplivne zpět, jaké štěstí.
Hongkongské metro je hezké a čisté, když vyjede na povrch, máme možnost se rozhlížet kolem. Mě zaujme hřbitov, položený na maličkém prostoru vysoko na skále, mezi výškáči, dálnicí a metrem. Je to tam “hlava na hlavě.” Konečně vystupujeme a jdeme dále k lanovce. Cesta lanovkou k soše trvá přes 45 minut. Dostávám na výběr – chci jet normální kabinkou, nebo posledním hitem “crystal” kabinkou – tedy tou s průhledným dnem? Poněvadž mi výšky nedělají dobře a i tak bude 45 minutová jízda spíše utrpením, zvolím normální kabinku s neprůhledným, a doufám, že velmi pevným dnem. Je zřejmé, že více lidí mělo dnes stejný nápad, a tak musíme naši kabinku sdílet s jednou čínskou rodinkou, mamka taťka a malý kluk. Je to docela legrační poslouchat, jak spolu čínsky mluví. Cesta je pro mě nekonečná. Výhled je ale skutečně krásný. Na okolní hory, moře, výškové budovy.Letiště je tak blízko, že můžeme detailně sledovat startující a přistávající letadla. Konečně jsme v cíli a vystupujeme.
K bronzovému Buddhovi, který vyčnívá nad krajinou a nedá se přehlédnout, musíme ještě kus pěšky. Dělá sehorko, ale máme štěstí, je jasno, bude krásný výhled. K Buddhovi vede 268 schodů, manžel, z kterého už lilo, se ptá, tam chceš jít? Ano jistě, a i do muzea – v Buddhovi. Koupím dvě vstupenky – a k tomu dostávám kupóny na dva nápoje a dva nanuky zadarmo. Dobré lákadlo pro lidi, aby šli do muzea! Lezeme tedy po schodech k Buddhovi, a pak ještě dále do Buddhy do muzea.Z ochozubylo krásně vidět do okolí. Viděli jsme i nedaleký klášter Po Lin, kam jsme vzápětí zamířili. Buddhistické kláštery mi připadly velmi zvláštní tím, jak byly barevné a uvnitř jaksi plné věcí. Bylo na co se dívat. Co se však odehrávalo venku před klášterem Po Lin, mi přišlo ještě zvláštnější. Na první pohledto vypadalo jako v krematoriu. V kovových schránkách, kterých tu bylo hned několik, hořel oheň a okolím se valil kouř spolu s omamnou vůní kadidla. Lidé zapalovali tyčinky a pak je zapichovali do připravených velikých nádob – takových keramických květináčů, které vypadaly jako urny. Měla jsem z toho nejdřív takový rozpačitý pocit. Buddhisti ale zapalují tyčinky pro štěstí. Je to součást jejich rituálu meditace. Ač nejsem buddhistka, po chvíli jsem také běžela do stánku koupit vonné tyčinky. Zapálila jsem je v kovové schránce a po chvíli meditace nad svým osudem je zapíchla do květináče - urny, aby tam- vedle těch od ostatních lidí- hořely pro naše štěstí. Po tomto ojedinělém zážitku jsme se vydali do městečka plného obchůdků a restaurací. Evidentně tu žijí z turistického ruchu. Také jsme si sedli venku, a protože byla doba oběda, chtěli jsme něco k jídlu. V bufetu, který jsme vybrali, však měli menu jen v čínštině. Pro zoufalé turisty naštěstí měli k dispozici obrázkovou knížku – s fotkami jídel. Vybrala jsem si tedy podle obrázku. Přinesli mi pak ale něco docela jiného. Nedá se, domluvit se tu s nikým nedalo, na to, abych požadovala vysvětlení, mi znalosti jednoho semestru čínštiny nestačily. I tak to chutnalo dobře.Pak už jen zpět na lanovku s pevným dnem, a poněvadž jsme tentokrát jeli jen sami dva, manžel si nenechal ujít to potěšení, aby mě neprovokoval. A tak během jízdy vstával, sedal, kolíbal kabinkou a dělal jiné mně nepochopitelné věci, které mu dělaly až dětinskou radost, a tím více, jak já jsem pištěla a rozčilovala se. S ulehčením jsem vítala pevnou půdu pod nohama. Ale návštěva Buddhy rozhodně stála za to.
