Právě dnes, 25.4. si celý australský národ (i ten novozélandský) připomíná všechny hrdiny, kteří sloužili ve válkách, konfliktech a mírových operacích, které vedla Austrálie od začátku 20. století podnes.
Připomíná se také hrdinská smrt mnohých z nich i utrpení, kterým prošli na frontách v různých koutech světa.
25. duben se stal tedy snad nejvýznamnějším australským národním svátkem a nese název Anzac (australský a novozélandský armádní sbor) Day. Datum je podle tragické bitvy, která se odehrávala na poloostrově Gallipoli v dnešním Turecku v roce 1915. Je tam vybudován mohutný památník a rozlehlý vojenský hřbitov s bílými kříži.
Vojáci australští a novozélandští (byli známí jak Anzacs) se 25. dubna brzy ráno vylodili na poloostrově Gallipoli, aby otevřeli cestu pro spojenecké námořnictvo do Černého moře. Měli také obsadit Konstantinopol, hlavní město Osmanské říše, která byla spojencem Německa. Toto se ovšem nepodařilo, Spojenci utrpěli veliké ztráty, protože se setkali s prudkým odporem osmanské armády pod velením Mustafy Kemala (později známého jako Atatürk). Boje se protáhly na několik měsíců, vyžádaly si obrovské ztráty a znamenaly nesmírné utrpení vojáků.
Toto hrdinství si lidé v Austrálii i na Novém Zélandu, a téměř všude tam, kde má Austrálie své posádky a základny, dokonce například v Antarktidě, dodnes v tento den připomínají. Za normálních okolností se pořádají upomínkové akce, průvody, vojenské přehlídky. V průvodech pochodují vojenští veteráni, mnozí již na invalidních vozíčcích. Za mrtvé kráčí jejich synové nebo dokonce vnukové s medailemi na klopě a drží fotografie svých otců a dědů. Je to velmi emotivní a ani já se neubráním slzám a dojetí. Vždyť některým chlapcům bylo 15 let, když rukovali v roce 1915, a už se nikdy nevrátili zpět.
Pro Australany je tento den stále živý a dětem se hodně připomíná ve škole. Žáci se účastní průvodu a v některých rodinách se pečou sušenky Anzac biscuits.
Letos je všechno kvůli pandemii koronaviru jiné a veškeré veřejné vzpomínkové akce byly zrušeny. Lidé alespoň vyvěsili vlajky a na živé ploty či své poštovní schránky přilepili papírové vlčí máky nebo věnečky. Rudý vlčí mák je od roku 1921 symbolem, který připomíná hrdinskou smrt na bojišti.
Největší vzpomínková akce se přes mimořádné okolnosti konala v hlavním městě Austrálie Canbeře a v dopoledních hodinách ceremonii přenášela australská televize. V jiných městech a městečkách lidé za úsvitu vycházeli před své domy s rozžatými svíčkami, někde se ozývalo troubení vojenské polnice. Naše ulice v tu dobu v 5.30 spokojeně chrupala.
Zato ve vesničce seniorů si její čilí a přátelští obyvatelé přivstali, společně si připomněli tento významný den, vyšli před své domky a zapálili svíčky.
Poté si každý přinesl ven svou židli, hrnek s čajem a toast s australskou pomazánkou vegemite. Slunce pomalu vycházelo. A australské vlajky povívaly ve větru.
