Trávili jsme pár dní v Hong Kongu, a tak jsme se chtěli podívat i do Číny. Všimla jsem si několika agentur, které zprostředkovávaly víza a ubytování v Číně, konec konců i náš hotel měl tento servis v nabídce. Pořádali jednodenní zájezdy na nákupy nebo za kulturou.
Pro zvláště náročné turisty byli schopni zařídit soukromou limuzínu s řidičem, který měl oprávnění ke vstupu do Číny, a limuzína měla dvě poznávací značky – jednu pro Hong Kong a jednu pro Čínu. My jsme zvolili tu levnější variantu hromadného zájezdu za kulturou! Naštěstí hromadný zájezd znamenal pouze několik manželských párů a jednu průvodkyni z Hong Kongu a později jednu z Číny. Vízum jsme měli taky hromadné (žádné vízum v pase), takže bylo v našem zájmu se držet pospolu a neztratit se. Jelo se do nedalekého města Shenzhen, a to trajektem. Další možné spojení je vlakem, což jsme využili na zpáteční cestě. V současné době se staví přes záliv dlouhý moderní most, který bude představovat další možnost, jak se z Hong Kongu dostat do kontinentální Číny.
Cesta trajektem trvala něco přes hodinu, a poněvadž klimatizace byla naprosto nedostačující a ven se jít nesmělo, byli jsme po půl hodině úplně vyčerpaní, přidušení a červení jak raci. Bylo to napínavé, protože při příjezdu procházejí lodí čínští příslušníci kvůli prasečí chřipce, každému měří teplotu a sbírají formuláře o zdravotním stavu pasažéra. Takže jestli nás uvařené turisty budou považovat za podezřele nemocné, to se máme na co těšit. Ale naštěstí jsme kontrolou prošli, asi jsou na umdlené z lodi zvyklí. Ovšem jednání na celnici a imigračním mě rychle vrátilo zpět do komunistického režimu. Atmosféra, která by se dala krájet, žádné úsměvy nebo zdvořilé: “Dobrý den, jak se máte”, byli jsme varováni, ať nemluvíme, nesmějeme se, nevtipkujeme, nefotíme, pohybujeme se rychle a nebudíme ničím pozornost. A každého si nás při příchodu vyfotili. Museli jsme stát jako husy v zákrytu za sebou s přilepeným číslem na tričku a přistupovat k přepážce vždy popořadě od jedničky po devítku, což jsem akorát byla já! Běda kdybych šla jindy než po osmičce.
Vřelý vstup do země jsme tedy měli za sebou a teď už nás vítá naše nová průvodkyně – čínská barbína. Jak nám hnedka švitořivě vysvětlila, ona pracuje pro vládu, je státní zaměstnanec , a tudíž nám musí vždy sdělit podmínky a cenu předem. Pozitiva kontroly ze strany státu – oproti našim zemím – kde bují džungle různých cen a podmínek, které určuje soukromá sféra, nám za ten půlden zdůraznila ještě mnohokrát. A také to, že v Číně je převaha žen a dívek, čím je to dané, nám nevysvětlila, naopak ovšem vyzdvihla, že ženy jsou velmi dobré pracovnice, ba lepší než muži. A nyní se každá čínská dívka snaží vypadat co nejlépe a velmi o sebe dbá, neboť je málo potenciálních ženichů. Celá tato, řeklo by se, neveselá a zvláštní situace vyzněla v jejím podáni však velmi kladně a k dobru věci. Zda jsou muži v armádě nebo pracují někde daleko od domova, jsme se neptali. Politika jednoho dítěte totiž v Číně vede k fenoménu opačnému, neboť většina rodin si podle tradice zachování rodu a řemesla přeje chlapečka, dočetla jsme se o budoucím nedostatku nevěst.
Shenzhen má 14 miliónů obyvatel a není to průměrné čínské město. Má zvláštní status a je to taková výkladní skříň Číny pro cizince, které sem vozí z Hong Kongu na výlety. Přirozeně chtějí turistům ukázat jen to nejlepší. Osobní volno jsme nedostali.
Dozvěděli jsme se, jakou hodnotu představuje pro Číňany drahý kámen jadeit. Jadeit má pro Číňany již po staletí velký význam, dědí se z generace na generaci, a nejenom že je velmi oblíben a ceněn, ale je to i jakási investice do budoucna. Hodnota peněz se mění, ale šperky a drahé kameny jsou stále cenné. Zastavili jsme před ‘jade muzeem‘ (muzeem jadeitu),ale nesmělo se fotografovat, tak jako před žádnou státní budovou. Vevnitř jsme si prohlédli několik unikátních obrazů vytesaných právě z tohoto drahého kamene, dále sošky, draky, měsíční kameny a jiné ikony čínské tradice.
Na konci nás samozřejmě čekal obchod s horlivými prodavači a ochutnávka čínského čaje. To první jsme s úsměvy a díky odmítali, čaj jsme si dali, neboť takové druhy čaje u nás nemáme. Jakýsi přehorlivý prodavač nás ale zval do další malé místnosti, a tak jsme se zvedli, že se tedy ze zdvořilosti podíváme. V malé místnosti měli to nejdražší zboží v obchodě. Pod vitrínou byly prsteny a náramky a já jen náhodou upozornila na jeden z nich. Prodavač ucítil svoji šanci, vitrínu odemkl a náramek mi nasunul na ruku. Poté, co se všichni v blízkém okolí pochvalně vyjádřili, jak mi sluší, jsem slušně poděkovala za ukázku a otázala jsem se na cenu. Po sdělení ceny jsem co nejrychleji začala nervózně stahovat náramek z ruky. Ale ono to nešlo. Kůži jsem si dřela, a ono nic. No nazdar, to bude asi jejich taktika prodeje. Náramek nejde sundat, tak si ho musím nechat a budeme ho muset léta splácet. Už jsem to viděla. Ještě chvilku mě nechali takhle trápit a kroutit rukou, načež prodavač sáhnul do šuplíku, vytáhl jakýsi krém, namazal mi zápěstí a za okamžik mě osvobodil. Po této zkušenosti jsem se už jen dotázala na východ z muzea.
Po chvíli jsme už zase všichni seděli v autobusu a barbína nás vezla na večeři a poté na čínskou show, což bylo velkolepé vystoupení s mnoha účinkujícími, světelnými efekty, vodou, ohněm a živými zvířaty. To určitě stálo za to, i když jsme mnohdy nechápali, co se to vlastně na jevišti odehrává, jen tu a tam, když se na displeji na straně objevil anglický titulek, který to vysvětloval.
Poté už zbýval odjezd, rozloučení a nástup do první třídy vlaku, který se na území Hong Kongu změnil v nadzemní metro. Byla noc a z okna nebylo nic vidět. Končil můj jeden den v Číně.
