Jak zahrádkařím v Austrálii

     Jsem vášnivý zahrádkář. Austrálie mi v tomto ohledu poskytne neuvěřitelné možnosti! To jsem si alespoň myslela při pohledu na všechen ten prostor, který mám kolem našeho domu k dispozici. Zasněně jsem pak začala plánovat svoji růžovou zahradu, záhony pestrých květin, stromy, okrasné  keře,  cibuloviny. Mám nyní spoustu místa, nic mě neomezuje. Na první pohled idyla.

     Ale chyba lávky. Neznala jsem úskalí australského zahradničení. Žijeme  v krásném koutu této země. Krajina kolem nás je ozvláštněna  skalními  formacemi nejrůznějších tvarů, velkými  balvany a viklany. Oblast je  oblíbenou víkendovou destinací nejen pro sportovně založené turisty, ale i pro rodiny s dětmi.

     Zakládat si ale na často vyprahlém  a kamenitém podkladu zahradu, to je problém. Ne mnoho stromů, keřů a rostlin má rádo kořeny v kamení.  Už jenom vyrýt jámu či jamku představuje velkou potíž a mnohdy mnou vybrané místo se ukáže jako naprosto nevhodné pro výsadbu, prostě narazím na skálu, a tak musím hledat jiné.

Dalším zádrhelem je voda. Jak známo, Austrálie je nejsušší kontinent planety (nepočítáme-li Antarktidu). Vody je zde prostě málo. U nás prší zpravidla jen párkrát do roka, období sucha jsou dlouhá a vedra neúprosná. Tráva zežloutne, zhnědne a pak zmizí docela. Rostliny bez vody trpí a ty méně odolné zahynou. Navíc v obdobích sucha je zalévání buďto omezeno, nebo úplně zakázáno.

Aby toho nebylo málo – jsou tu volně žijící zvířata. Největší problém představují králíci, kterých máme na našem pozemku tisíce. Králíci se stali letitým problémem pro celou Austrálii, je jich tolik, že na vyhubení prostě nic a nikdo nestačí. Jediným řešením pro zahrádkáře a pěstitele ovoce, zeleniny i květin je  pletivo. Každý stromek, keřík i kytka musí být ochráněna králičím pletivem, nebo se nedočká rána následujícího dne. Králíci okusují dřevo, požírají stonky, listy i některé květy.

Pletivo kolem stromků musí být mnohde náležitě vysoké, neboť další hrozbou jsou tu klokani! Mladí klokani si rádi hrají a někdy spolu jen tak boxují. No ale když  není po ruce parťák, přijde klokanovi  vhod i mladý stromek, na kterém si může (často k újmě stromečku) potrénovat své dovednosti.

Pokud máte  vy nebo váš soused na pozemku  dobytek – je tu další potenciální nebezpečí. Krávy mohou přeskočit plot a podle pravidla – u souseda je tráva zelenější – se půjdou podívat  a ochutnat, co máte na zahradě.  Vaše například právě zasazené jabloně jim náramně zpestří jídelníček.

Jednou časně zrána vyhlédnu z okna ven, promnu oči a co nevidím! Kráva v mé zahradě!  Ožírá s klidem Angličana mou jablůňku. Zapomenu na voňavé kafe i na dekórum a vybíhám ještě v pyžamu  čelit tomu nezdárnému dobytku. Vyhnat ovšem takové obrovské a zle se tvářící stvoření pryč od hostiny, to dá křehké ženě pořádně zabrat.

Náš druhý soused chová zase oslíky. Oslí rodinka  se jednoho dne pustila do mých pnoucích květin u pergoly. Vistárii, která měla právě nasazeno na květ,  osli ukousli ve výšce svých tlam. Letos  už mi tedy nepokvete. Neprosila jsem se o jarní řez.

Rozčilená volám sousedovi, jehož osli utekli a teď mi dělají na zahradě paseku. Omlouvá se velice, později se mě snaží  ukonejšit dokonce bonboniérou! Nefunguje to, soused nemůže vědět, že čokoládu nejím!

Ještě bych neměla zapomenout na papoušky. Jak známo, ti v Austrálii  jsou krásní a barevní. Ale v tom je ta potíž. Papoušci jsou nejbarevnějšími tvory v okolí, a tak to také chtějí nechat. Lilie, tulipány a některé jiné pestré  květiny považují tudíž za své nepřátele – soky, protože mají jiné, zvláštnější barvy než oni sami. Papoušci, kteří se tak cítí ohroženi a obávají se, že si jich proto samičky nebudou všímat, se dávají do akce a okvětní lístky tulipánů a lilií  k mému zděšení uklovnou.

Tuhle ke konci zimy se v okolí  objevila divoká prasnice.

A s ní  i malá rozkošná prasátka! Jenže tato prasečí  rodinka se jednou v noci rozhodla porýt  mi zahradu. Ráno jsem jen spráskla ruce nad tou pohromou.  Venku to vypadalo, jako by mými záhony právě projel buldozer. V tu chvíli  mi prasátka - divočátka  už vůbec nepřipadala tak roztomilá!

Nemusím se snad ani zmiňovat, že veškeré ovocné stromy, jako jsou třešně, ryngle, meruňky, dále pak hrozny a samozřejmě drobné ovoce – rybízy, maliny atd. musí být celé! chráněné před ptáky nějakou sítí, jinak je během jediného dne po celoroční úrodě.

Síť je ale taková přilnavá, zamotává se, není vůbec jednoduché s ní manipulovat. Lepí se na mě, zadrhává se o větve, trhá se. Celý strom  ani pořádně ze žebříku neobsáhnu. Metodou pokusu a omylu se ji snažím  na stromek nahodit. Je  to k ničemu. Pod sítí jsem hlavně já.

Když je strom větší, síť už nestačí. Ptáci jsou chytří a každou skulinu nebo protrhnutou  mezeru objeví a používají  ji jako hlavní  vchod. Často nalétávají i zespodu  od země.

Letos obaluji tedy alespoň větve, které nesou nejvíc plodů. Síť jsem nastříhala na menší díly, a tak obalila alespoň ty nejkrásnější větve, zbytek stromu ale musím obětovat ptactvu. Je to nad mé úsilí.

Profesionálové mají sítě na stromech po celý rok, přikryjí jimi opravdu celý sad a to ze všech stran. Je to zároveň ochrana i před úpalem a kroupami, ale kvůli pár ovocným stromům na zahradě se mi toto zařízení jistě nevyplatí instalovat!

A pak je tu ještě jeden zvláštní druh ohrožující okrasnou zahradu. Všichni ho známe. Vyskytuje se všude. Jmenuje se tchýně. Má tchýně nás navštěvuje poměrně často a pokaždé zůstává i několik dlouhých týdnů. Naneštěstí pro mě  jejím koníčkem jsou řezané květiny, které si neúnavně aranžuje do vázy. Takže po mém utrpení a urputném boji  s místní zvířenou  přijede na návštěvu tchýně a vše, co nesežrali oslíci nebo krávy , neuklovli papoušci, nezkonzumovali králíci, vše, co se jen zázrakem uchytilo na skále a následně  přežilo spalující  úpal a úmorné sucho, ustřihne má tchýně a dá si do vázy. Větvičky s ještě nezralým ovocem nevyjímaje. Za pár dní samozřejmě  květiny ve váze uvadnou a musí se vyhodit a nahradit novými! Opět z mého záhonu! Tady se  nedá nic dělat. Poradím si s metrákovými býky, klokany i všudypřítomnými králíky, ale tady je každá rada drahá. Vysvětlování se bohužel nesetkává s pochopením, natož s odezvou. Darovat již  řezané  květiny ze supermarketu nebo květinářství problém zjevně  neřeší. Kromě toho to leze  hodně do peněz.  Moje frustrace a pocit beznaděje nezná hranic.

Sečteno a podtrženo, zahradu mám sice velikou, ale jsem zoufalá z námahy, kterou člověk musí vynaložit, aby něco chutného anebo krásného vypěstoval.