Strávila jsem dvě hodiny v Singapuru, to není mnoho. Ale nejdřív mě tam vůbec nechtěli pustit. Přiletěli jsme z Amsterdamu do Singapuru v 6.00 hodin ráno, navazující let do thajského Chiang Mai moc nenavazoval, museli jsme na něj čekat až do tří hodin odpoledne. Devět hodin strávit na letišti?
I když je singapurské letiště jedno z nejkrásnějších a nejčistších na světě a vyhrálo mnoho prestižních cen, i tak je devět hodin příliš jen tak bloumat po obchodech či sedět na kafi.
Chtěla jsem se tudíž zúčastnit exkurze do města, kterou organizuje zadarmo samotné letiště, aby čekajícím turistům ukrátili dlouhou chvíli a zároveň tak udělali reklamu samotnému Singapuru.
Rozhodli jsme se tedy pro. Něco nového uvidíme a hlavně zabijeme trochu času. Byli jsme oba dost unavení, časový posun dělal své, ale co, budeme sedět v autobusu, nic víc se po nás nebude chtít. Přejeli jsme tedy vláčkem na terminál 2 a rezervovali si exkurzi na 9.00 hodin. Za malý poplatek jsme si uložili zavazadla v úschovně, vzali si jen peníze, pas a foťák, a pak už šli spolu s ostatními k celním a imigračním přepážkám. Dostalo se nám poučení, co nesmíme do Singapuru přivézt (jako drogy, zbraně, větší množství cigaret, alkoholu atd.) Vše probíhalo celkem rychle, celá skupina prošla, já šla jako jedna z posledních.
Manžel, který vlastní holandský pas, prošel úplně hladce, úředník se ho jen zeptal na jednu velice důležitou věc – zdali už snídal?
Ale teď já s českým pasem. Dlouhé listování v pasu sem a zase tam. Přísné otázky typu : jak dlouho tu zůstanete? Účel vaší návštěvy? Zůstanete v Singapuru déle než 24 hodin, déle než 48 hodin? A tak dále pořád to samé dokola. Já se zase stále dokola snažila vysvětlit, že v Singapuru zůstanu pouze dvě hodiny, v rámci exkurze po městě, kterou sami organizují, měla jsem k tomu i doklad, takové malé lejstro s mým jménem a číslem!
Načež úředník štrachal v šuplíku, až vyštrachal jakousi tabulku zemí a hledal – nahlas – Československo. Jaksi to nemohl najít, po chvíli to tedy vzdal, zeptal se opět ten samý sled otázek, znovu jsem ukázala papírek, že se účastním exkurze po městě, ale to mu bylo evidentně fuk. Stejné otázky a stejné odpovědi (ta o snídani ovšem chyběla), nakonec mi dal razítko do pasu, povolení zůstat v Singapuru až 90 dni! A já se mohla připojit k již poněkud netrpělivé skupině přešlapující na místě.
Můj muž už se chystal na variantu, že mě úředník do země nepustí, čímž pádem on by solidárně obešel přepážku, tím by oficiálně opustil Singapur, ve kterém by pobyl jen pár minut. Naštěstí to ale nebylo třeba. Šli jsme hromadně k autobusu.
Sedadlo jsme měli úplně to zadní, abychom měli výhled na všechny strany. Nebyli jsme rozhodně fit, seděli jsme jako dvě pecky. Autobus byl plný turistů z různých zemí a průvodkyně povídala. Viděli jsme mrakodrapy, obří ruské kolo, obchodní a finanční čtvrt, byli jsme nadšeni. Projížděli jsme čínskou a indickou čtvrtí. Úzké čínské domečky s typickými střechami byly úžasné. Zastavili jsme u jednoho starobylého čínského chrámu, kde jsme vystoupili, abychom si jej prohlédli.
Singapur je plný mrakodrapů a výškáčů, vlastně paneláků, kde žije většina obyvatel. Je tu příliš málo místa pro rodinné domky. Pozemky jsou velmi drahé, staví se tedy do výšky. A většina populace žije v panelácích s balkónem.
Oslnil mě singapurský přístav. Už z letadla jsem viděla tolik lodí, které kotví v zálivu, že se mi to zdálo být až neskutečné. Byly rozeseté po hladině, kam až oko dohlédlo. Stovky lodí, velkých i menších. Není divu, singapurský přístav je jeden z nejrušnějších na světě.
Viděli jsme i pláže a místa na pobřeží, kde rybáři prodávají ryby a plody moře. Nevím, jak je to s koupáním, ale moře určitě příliš průzračné nebude….
Cestou zpět mě zaujal velmi zvláštní hřbitov. Náhrobky byly malé a ne hranaté, nýbrž kulaté a vypadaly spíše jako kuželky poházené v trávě. Byl to starý hřbitov, kulaté kuželky byly ženy a hranaté kuželky patřily mužům. Nikdy jsem nic takového neviděla. Ale to už byla poslední „atrakce“ dne, jeli jsme zpět na letiště.
Opětovný vstup do Singapuru proběhl bez problému (no ne!) a zbytek času, co zbýval do odletu, už jsme přečkali docela dobře.
Před odletem jsme si opět šli vyzvednout naše kufry, ale museli jsme čekat, neboť jacísi zamračení a evidentně nepříjemní chlapi v modrých turbanech a dlouhých modrých ohozech s černými fousisky a dlouhými vlasy podávali právě dosti arogantním způsobem stížnost na chudáka pracovníka se zavazadly. Nevím, o co se jednalo. Stáli jsme opodál a já si uvědomila, kolik je asi na světě různých kultur a náboženství a jak jsme všichni jiní. Ale myslím si, že tak i tak bychom měli být k sobě alespoň trochu slušní a vstřícní.
Na displeji se konečně objevil náš let a my se vydali k bráně. Naše čekání bylo u konce.
