"Jeden z nich nám ukázal zadnici takovým způsobem, že jsme pro výklad ani nepotřebovali tlumočníka."
To ne já, to si zaznamenal James Cook do svého deníku, když na jednom z vanuatských ostrovů rozkázal namířit na zhruba tisícovku mužů, jejichž útoku se obával, děla a muškety. Domorodci se nezalekli a zareagovali výše uvedeným způsobem.
Až do vyhlášení nezávislosti Vanuatu v roce 1980 byla tato anglicko-francouzská kolonie známá jako Nové Hebridy, které takto James Cook pojmenoval v roce 1774. První dva britští misionáři, kteří byli na ostrovy vysláni Londýnskou misijní společností v roce 1839, byli bez prodlení zabiti a snězeni. Pověst obávaných a krutých lidožroutů se rozšířila do světa.
My jsme se rozhodli právě na Vanuatu oslavit své výročí. Dnes je tedy ten slavný den. Vycházíme k večeru z hotelu a nasedáme do taxíku. "Do nějaké hezké restaurace, prosím."
"No problem, madam. Restaurace A nebo B?" dává taxikář ochotně na výběr jména dvou podniků. Podle nic neříkajícího názvu se vybírá těžko, jen tedy plácnu: "Tak třeba do B."
Jedeme, už se těším. Opouštíme areál hotelu. Poté opouštíme vesnici. Jedeme dál. Civilizace ubývá. Tu a tam jde podél silnice člověk. Stmívá se. Asfaltka se zužuje. Mění se v prašnou cestu. Už není vidět ani živáčka. Padá černočerná tma.
Taxík kodrcá po jámách a výmolech. Restaurace tady? Jedeme stále dál a dál, hlouběji a hlouběji do džungle. Jímá mě neblahý pocit. Začínám se rozhlížet po autě, hlavou se mi honí plán. Vypadnout za jízdy a skutálet se do příkopu jako ve filmu! Teprve teď si ale všímám "vybavení" taxíku. Sedím na zadním sedadle, ani jedny dveře nemají kliku, nedají se tudíž otevřít zevnitř. Ani okénka nelze stáhnout, prý je to zaseklé. Pouze řidičovo okénko jde maličko otevřít, na což musí vynaložit velkou sílu obou rukou, neboť se obsluhuje kolíkem a špagátem. Tento mechanismus neznám. Panikařím. Je to lest. Naivní turisti neznající místní poměry sednou do pofiderního auta hned první den v cizí zemi, sotva vylezli z letadla. A to najust právě v zemi lidožroutů. Člověka tu naposledy snědli teprve nedávno, v 60. letech minulého století! Ale to je údaj, který uvádí literatura, skutečnost může být úplně jiná. Za chvíli se budu moct přesvědčit na vlastní kůži. Brrrrr. Jistě již dali vařit vodu. Takhle tedy začíná naše romantická dovolená? Skončíme v kotli. Nebo na rožni? Co já vím, jak se to dělá! Jak jen jsem mohla být tak hloupá?!
Jak se tak postupně loučím se životem a vyčítám si, že jsem si měla pečlivěji pročíst průvodce, přijíždíme na mýtinku. "Už je to tady. Teď se na nás vrhnou. Jídlo jim přišlo až do domu," konstatuju trpce.
A na té mýtince stojí domeček osvícený po celém obvodu žárovičkami. Velkými prosklenými francouzskými okny jsou vidět svíčky na bíle prostřených stolech, měsíc ozařuje prázdnou písečnou pláž a je slyšet burácející příboj.
Nechci se radovat předem, ale tohle moc nevypadá na domorodou osadu kanibalů, spíše na.....malá osvícená tabulka s nápisem Restaurant mi vhání slzy do očí. Vcházíme dovnitř, jsme jediní hosté! Ovšemže. Podobné blázny aby pohledal!
Jsem naměkko. Toto je určitě jedna z nejkrásnějších a nejluxusnějších restaurací, kde jsem byla. A na tak ojedinělém místě. Dobře ukrytém, jen co je pravda. Jen pár kroků od pláže, na kterou vede několik dlaždic položených v písku.
Romantičtější oslavu výročí bych si ani nemohla vysnít. Ještě že všechno dobře dopadlo. Taxikář na nás dokonce čekal, a pak nás zavezl stejnou trasou (to už jsem ale byla úplně klidná) zpět do hotelu.
Nutno dodat, že restaurace a la varianta A byla od hotelu vzdálena asi 5 minut autem, nacházela se v centru u přístavu v ruchem tepající části města a byla každý večer narvaná turisty k prasknutí. Jak zdánlivě jednoduchý výběr mezi dvěma možnostmi a jak naprosto rozdílný finální výsledek. A zážitek.
Později se na naléhání dokonce dozvídám i recept na lidskou pečínku! Postup je zhruba takovýto: v zemi se vykope jáma, do jámy se vloží horké kameny a na ně na kusy nakrájený člověk. Dále se přidají sladké brambory nebo nějaká podobná příloha a na to se znovu nakladou horké kameny. Celé se to přikryje banánovými listy a nechá se "v troubě" péct několik hodin.
Náčelník vesnice vždy jedl hlavu oběti, čímž měl nabýt protivníkovu sílu a energii.
Vanuaťané zabíjeli a jedli členy patřící k znepřáteleným kmenům, vetřelce, narušitele a nepřátele, kteří jim mimo jiné kradli ženy.
Dneska tu lidi již nejedí. Tak se to alespoň všude píše. I místní lidé se dušují, že to "pouze" jejich předkové. Ale jeden nikdy neví. Co kdyby se náhodou nynějším obyvatelům zastesklo po starých dobrých časech a některý z domorodců by dostal chuť na lidské masíčko? Naivních turistek a turistů je (jak je vidět) kolem habaděj!
