Australské zážitky aneb Co mi pozorný manžel nosí domů

Jsem duše citlivá a romantická. Podobně asi jako leckterá jiná žena očekávám od své drahé polovičky tu a tam nějakou pozornost, třeba kytku nebo nějakou cetku. Na druhou stranu ovšem vím, že manžel má naprosto rozdílný vkus co se týče cetek a že řezané kytky nevydrží v australském létě ve váze ani dva dny. Takže když na to přijde, odmítám květiny a žádám zcela praktické věci – metrák kvalitní zeminy, náklaďák mulčovací kůry nebo kilometr pletiva proti divoké zvěři.

     Od jisté doby mi ale muž začal nosit prapodivné dárky. Začalo to sovou. Mládě sovy spadlo ze stromu na zem a nemohlo zpět.

Soví máma seděla na větvi o několik metrů výš a mládě sledovala. Několik hodin se nehnula z místa, nemrkla okem, jen strnule seděla.

Mládě bylo žíznivé a vystrašené. Bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy ho najde liška, pes dingo či nějaký pes domácí. A tak jsem dostala první dárek. Sovička se ubytovala u nás v předsíni. Teplo, voda a pocit bezpečí, zdá se, soví mládě uklidnily, a tak brzy usnulo. Na druhý den jsme je odvezli do záchranné stanice a ta sovu později předala specializované soví stanici, která se stará o podobné případy.

Je zvláštní, a až tajemné, že nyní, po určité době, tu a tam zahlédneme stejnou sovu sedět na naší pergole. Je příjemné věřit a doufat, že se sova po prožitém dobrodružství vrátila zpět domů.

Tady ale musím dodat, co jsem po čase zjistila,  a to, že  po odborné stránce se nejednalo o sovu, ale o lelkouna sovího! Ten je často mylně mezi sovy zařazován, protože prostě vypadá jako sova, chová se jako sova a žije v noci - no jako sova. Nicméně to sova vůbec není. Nebyla jsem tedy naštěstí jediná, kdo by toto mládě za sovu považoval. Ale nyní již jsem chytřejší a v žádném případě si lelkouna se sovou nepletu. Není totiž sova jako sova!

Lelkouna je v přírodě  relativně obtížné spatřit.  Žije v lesích a  eukalyptových hájích a  je  aktivní v noci. Přes den sedí strnule na stromě a předstírá, že je suchá větev.

V České republice  chovají lelkouny  některé zoologické zahrady, například ZOO v Olomouci.

     Jednou večer mi drahý muž přinesl opravdu nevšední pozornost. Obrovský kulatý modrošedý koš na odpadky. No dárek, o kterém jsem vždycky snila! A v něm – kachna!

Mladá vystrašená kachna na vodítku. Nějaký pitomec si myslel, že je to pes nebo chtěl kachničku v psa vycvičit. Kachna ale utekla – a skončila u nás. Sice v kýblu na odpadky, no ale mohla dopadnout hůř. Nejsem odborník přes kachny, a tak jsem netušila, zda je to kachna divoká či domácí. Uložili jsme ji do koupelny a na druhý den vezli do záchranné stanice. Paní ve stanici rozpoznala kachnu domácí – a že ji tedy dá sousedce, která chová kachny.  No teda! Tak naše statečná a dobrodružná kachnička má skončit na pekáči jako nedělní oběd? Nikdy! Hodlala jsem kachnu zachránit podruhé. Nakonec se mi ale dostalo ujištění, že kachna tedy půjde k jiným hodným lidem a ti že ji určitě nesní. S tím jsem se musela smířit. Doufám, že to tak je a že kachna bude žít dlouhý a spokojený život. No, a když ne, že alespoň její smrt bude rychlá a bez trápení.

     Do třetice všeho dobrého – opět již známá kulatá nádoba na odpadky – a na jejím dně – ježura australská. Mládě ježury se samo vydalo přes silnici, asi hledat něco k snědku, a bylo málem přejeto. Bylo ovšem zachráněno náhodným zachráncem a darováno – mně. Musím připomenout, že ježura je zvířátko plaché a velmi roztomilé. Její bodliny jsou ale velmi ostré a bez tlustých pracovních rukavic se jí vůbec nelze dotknout, natož zvednout a někam přenést.

Ježura se po pár hodinách vzpamatovala a osmělila, a protože nebyla zraněná, vypustili jsme ji uprostřed noci zpět do přírody.

     Květiny již od svého milého nečekám, spíše se hrozím, aby mi nepřinesl mladého vyhladovělého krokodýla, opuštěného hada, eventuálně chlupatého pavouka, kterého si nějaký turista hodlal ochočit a odvézt do Evropy jako exotický suvenýr.