Zatímco v Česku je už chladno, vítr, zkrátka podzim, já přilétám domů do Austrálie a rovnou do horkého léta. Zastihly mě teploty okolo 28 a více stupňů, což byla vzhledem k ponurému počasí na Moravě docela příjemná změna. Hned jsem se vrhla s vervou do práce, ani jsem neměla čas na nějaký jet lag.
dostihy v Austrálii jsou velkou událostíH. van Soest Jarocka
Přehrada, u které žijeme, je téměř plná, a tak není divu, že o víkendu na ní byl čilý provoz. Lidi vytáhli lodě, vodní lyže a obří nafukovací kola, ve kterých se sedí a která se tahají za lodí. Byl slyšet jen veselý jekot. Já se vydala pěšky do práce, ovšem netušila jsem, že je opět sezóna bahňáků, kteří vyvádějí mladé a tím pádem se stávají velmi agresivními. Nejdřív jen tak piští, ale čím více se přibližuji, tím jejich pištění nabírá na intenzitě, až nakonec, chtě nechtě, se odlepují od země. Tito ptáci zrovna moc rádi nelétají, jen sem tam malý kousek, ale když jde o mladé, nalétávají i na lidi. Já vím, že mohou být nebezpeční, neboť mají na křídlech ostruhy a těmi by člověk nechtěl dostat do obličeje. V panice tedy utíkám pryč, sedám do auta a řeším svůj příchod do práce tentokrát takto, v bezpečí auta. Mám v živé paměti svůj zážitek z loňska, kdy jiní ptáci, tenkrát to byly černobílé straky, na mě rovněž začali nalétávat a bylo to jako ve slavném hororu. Dostala jsem od starousedlíků radu, abych si dala na hlavu klobouk a sluneční brýle posadila na ten klobouk zezadu, čímž ty ptáky zmatu a oni si budou myslet, že mám obličej na opačné straně. Udělala jsem, jak mi bylo řečeno, no nicméně jeden z nich se asi nedal zmást, naletěl na mě, kolem hlavy mi zasvištělo a on mi zobákem uštípl kus ucha. Rozhodně nic příjemného, co bych si přála letos zopakovat.
Přijela jsem tedy v bezpečí vozidla do kanceláře a brzy poté se dozvěděla, že jako každý rok na konci října se budou právě dnes na závodní dráze za městem konat koňské dostihy. Je to taková předzvěst velké akce - Melbourne Cupu, který sleduje celá Austrálie a který se koná vždy první úterý v listopadu. Lidé, pokud do samotného Melbourne necestují, sledují dostihy v televizi, hospody jsou plné, přátelé se scházejí, je to dobrý důvod se jednou za rok při této příležitosti slavnostně obléknout, vše v britském stylu, hlavně klobouk u dam je absolutní nutností.
Dostihy nejen v Melbourne, ale ve velkých i malých městech po celé zemi jsou velkou událostí. Především obchody s dámskou konfekcí a kloboučníci mají před dostihy velké žně. Starší generace, obzvláště anglického původu, bere tuto událost velmi slavnostně a vážně. Ale dostihy jsou populární i u mladých lidí a středoškoláků. Je to dobrý důvod se někdy až bláznivě vymódit, zvláště holky si libují v odvážných róbách, vysokých podpatcích a samozřejmě v kloboucích. Často jsou dostihy spojeny např. s oslavou narozenin či s rozloučením se svobodou, sejde se rodina a přátelé, postaví se tzv. party stan, poskládají se stoly a židle a oslava probíhá prostě jako součást větší akce v pozadí.
I já s přáteli jsem se tedy začala vypravovat. Čím jsou šaty odvážnější a jaksi nekonvenčnější a čím je klobouk bláznivější, tím je větší pravděpodobnost, že člověk vyhraje nějakou tu cenu za nejlepší róbu. Mně ovšem, poněvadž nemám ambice podobného stylu, stačily černé šaty a bílý krajkový klobouk, který jsem dostala od své švagrové s tím, že ho pravděpodobně nikdy nebudu potřebovat. A hele, každý rok se mi sejde právě při této příležitosti.
U vchodu jsme zaplatili malé vstupné a přimísili jsme se do davu. Člověk může sázet jednak na místní dostihy, které tedy uvidí na vlastní oči, anebo může vsadit na dostih v jiném městě a ten pak uvidí prostřednictvím televize, která prozaicky visí u barového pultu. Já, poněvadž řídím, si ovšem na drink nechám zajít chuť. Jdeme si vsadit, a jelikož vůbec nemám ponětí o dostizích, prostě si vyberu koně podle sympatického jména. Sázím deset dolarů, jen tak na zkoušku, moje kamarádka dělá to samé, vybírá však jiného koně. Dostih se poběží až za dvacet minut, máme tedy čas se porozhlídnout kolem, ohodnotit módu, zapříst tu a tam hovor a sledovat party stany, ve kterých probíhají oslavy všeho druhu. Kamarádky si kupují po sklence šampaňského a společně se tedy promenujeme kolem. Až za chvíli nás amplion upozorňuje na blížící se dostih, lidé se shromažďují. Dostih je krátký, koně proběhnou kolem, komentátor má co dělat, aby to všechno stíhal okomentovat, a je konec. Jdeme si pro výhru anebo pro nic. Mých deset dolarů je v čudu, kamarádka má štěstí, vrací se jí 50 procent. Sledujeme pak ještě druhý dostih, naneštěstí pro mě s podobným finančním neúspěchem, další sklenka šampaňského, k tomu kelímek australských hranolků, které chutnají hrozně, a poté už směřujeme opět k domovu. Hlídám si rychlost, neboť takový den je jako stvořený pro skrytou policejní kameru. A taky že nedaleko stála. Domů jsme tedy dojeli ok, klobouk byl uklizen a bude vytažen o stejné době příští rok. Možná ho trochu ozvláštním, dám na něj nějakou řvoucí květinu, fialové peří, tropické ovoce či umělého papouška. Třeba se na mě usměje štěstí a vyhraju nějakou tu módní cenu a moje fotka se objeví v místních novinách.
