Austrálie – Žiju v Queenslandu, prožívám povodně

Žiju v jihovýchodní části Queeslandu a v posledních týdnech jsme  jako asi lidé i v jiných státech  Austrálie  a vlastně v celém  světě   sledovali v televizi a poslouchali  v rádiu, co se děje v různých částech záplavami zasaženého území. I u nás velmi intenzivně a dlouho  pršelo, bylo velmi mokro.

Už před několika měsíci přiletěly  kachny. Přistěhovalo se  vodní ptactvo, jehož druhy  jsem tady nikdy předtím neviděla.  Všude  spousta  želv, milióny slimáků a hlemýždů, žáby.  Celé noci to tu kuňká a kváká. Pak se situace zhoršovala. Více deště, více vody. Rodina žertuje:  « Dostanete se ještě do města ? Když ne, dejte vědět, pošleme vám mariňáky s pivem. Nebo zorganizujeme helikoptéru, ať  vám shodí zásoby !»  A my machrovali : « Žádný strach, do města dojedeme v pohodě v teréňáku, a když už to autem nepůjde, máme přece kánoi ! A jakmile  půjde do tuhého,  přejmenujeme si ulici  na ostrov. A budeme přebývat na ostrově, obklopeni ze všech stran vodou, to bude exotika. »

V okolí stoupla  poptávka po kánoích, kajacích a loďkách! Manžel koupil mořský kajak pro jednoho (?).  Nebydlíme u moře a jsme dva. A pes a kočka. Takže máme teď takový ten kajak  pro vrcholové sportovce,  uzoučký a rychlý jako šipka, ve kterém  člověk  sedí  téměr ve stejné úrovni, jako je hladina moře, je tedy sám  mokrý, i kdyby nechtěl. A mimo kajakáře se do kajaku, kterému se nevím proč  říká „lyže“, (Australani  jsou zvláštní národ), tak do té lyže se už pak nevejde vůbec nic, ani plechovka od koly.  Tak nevím, na co nám taková věc bude, až se situace přiostří a my se budeme chtít evakuovat i se zvířaty, proviantem a domacími cennostmi. Např. v jednom evakuačním centru  je teď kromě  150 lidí, také 41 koček, 36 psů a sedm ptáků. Nebo mě muž hodlá opustit: “Ženo, udržuj v kamnech  oheň, než se vrátím.”

No prostě byli jsme celkem v klidu. Žijeme sice hned u městské přehrady, ale na vršku, a všechna voda teče přece dolů, do přehrady a přehrada, když už je plná, tak přetéká přes hráz, na to tohle  přece všechno je.

V neděli jsem ještě po telefonu s mamkou žertovala, že nutně potřebuju gumáky. Na televizní stanici nedávno  proběhla dražba gumáků populární reportérky, která přináší zprávy přímo ze zaplavených oblastí, a její pro Austrálii relativně nezvyklá obuv upoutala pozornost, a tak někoho napadlo ty její vydražit.  Výtěžek dražby, na přesnou částku si už nevzpomínám, šel samozřejmě na konto povodní. A tak se hitem letošní módní sezóny  bezpochyby staly  gumáky . Kdo chce být in, chodí v gumákách! Výrobci povolili uzdu své fantazii a na trhu jsou k dostání gumáky  s broučky, motýlky, rybičkami, gumáky jako slunéčka sedmitečná  apod. Letí hodně růžové a fialové odstíny. Ve městě je to téměr  modní přehlídka.

Mezitím ovšem stále prší a další a další cesty se stávají absolutně nesjízdnými.  Ovoce deštěm a větrem padá ze stromů, zelenina hnije v zemi, květy opadávají, nebude tedy sklizeň. K úrodě obilí, zeleniny nebo bavlny a cukrové třtiny se nejde dostat. Úroda zůstává na polích, náklaďáky, traktory nebo jiná technika se zaboří do bláta.

Kempy a hotely zejí prázdnotou. Cestovatelé, kteří přiletěli do Austrálie, si asi nemohli vybrat horší období, stejně jako mladí lidé z Evropy a Asie hledající práci na farmách. Těch pár, kteří ještě práci mají, pracuje už několik měsíců za neustálého deště a větru a v hrozném  bahně.  Normální  -  neterénní auta nemají šanci na rozbahněných cestách.

Celou noc z neděle na pondělí pršelo, ba lilo. V pondělí ráno začala být situace vážnější. Všude spousta vody, lidi se nedostali do práce, několik silnic už bylo pod vodou, potůčky se rozvodnily v řeky. Stále pršelo. Sedli jsme do auta, abychom zjistili, jaká je situace v okolí. Narazili jsme na jiná auta, jiné lidi, kteří dělali zhruba to samé. Taktéž někteří záchranáři byli na obhlídce. Na silnici byly zátarasy. Museli jsme se vrátit  domů. Tušili jsme, že se to zhorší. Navrhla jsem, abychom jeli do města pro zásoby. Své auto jsem uklidila do bezpečí garáže, není to teréňák. Museli jsme tedy manželovým.  Ten nejdřív nechtěl, chtěl vědět, jaká je situace, je totiž možné, že do města, těch 12 km,  se dostaneme, ale nazpět už ne, což by situaci nijak nezlepšilo. Vše se děje hrozně rychle, voda stoupá, moc prší.

Asi za hodinu déšť ustává, rozhodujeme se jet do města, slibuji, že nakoupím rychle, to umím, jsem už tak vytrénovaná, zvláště, když jsem v supermarketu s mým drahým.  Jedna silnice  je ovšem pod vodou, otáčíme se, pojedeme na okolo. I tady je ale cesta pod vodou. Naštěstí ne tak moc, projíždíme tedy, auto rozráží proud vody. Přes silnici se rychle  valí voda. Hlavně jet pomalu a držet se uprostřed. Sláva, do města to zvládneme. Ale ne! Za další zatáčkou – opět voda na silnici. Proud je tentokrát velmi silný, je to prudká a široká řeka. Asfalt už je narušený, kusy trčí z vody ven.  „Nejedu,“ prohlásil muž, „nebudu riskovat, kdo ví, co je pod vodou, strom, větve, naplaveniny, jámy v silnici, a abych teď vylezl z auta a prošel to celé pěšky v takovém proudu, abych na vlastní oči-nohy – cítil, co kde je a jaký je stav, tak to teda ne. Hlady neumřem, vydržíme ! “  V hlavě mi to šrotuje, po víkendu – lednice prázdná, zásoby docházejí, plánovala jsem dneska nákup, nakupní  lístek leží doma na stole….Manžel vedle mě ale vrčí : “Do pr…, mám jen dvě piva a poslední  krabičku cigaret ! » « No jo, to je tragédie,«, rozčiluju se já. Jedeme zpět. Stále prší, víc a víc. Nemám gumáky, chodím v kozačkách, do kterých zatéká. Něco fotíme. Jdu rychle do práce a beru bochník chleba, který jsem tam měla v mrazničce, aspoň to.

Všude na pozemku je spousta vody, potůčky se mění v říčky. Naše malé rybníky přetékají, voda se valí do velké městské přehrady, jejíž hladina rapidně stoupá. Spousta vody se valí přes přehradní hráz dolů do údolí města. Hráze v rybnících povolují, voda teče pryč. Situace je neutěšená. Mám slzy v očích, projíždíme naším pozemkem, vidíme první škody, zachraňujeme aspoň honem, co se dá. Vše se děje rychle. Jsme mokří jak myši.  Manžel poslouchá informační radiový kanál v autě, slyší, jak se domlouvají policisté i ambulance, co se odehrává ve městě, lidi v nouzi, první případy evakuace, nehody, lidi uvěznění v autech  zaskočeni velkou vodou. Volání o pomoc. Já spěchám k televizi, ale hlavně k místnímu rádiu, bohužel – hezky hrajou. Na internetu – nic nového, pouze staré zprávy. Máme první vystrašené telefonáty, jak je to u vás ? Zachovávám klid,  vše je přece OK, žádné drama. V duchu si ale říkám, co bude dál ? Žijeme vedle velké přehrady. A ta stále stoupá. A stále lije.

Volá mi infocentrum , vyděšená paní  z turistické informační  kanceláře prosí o jakékoliv informace, no to je teda dobré. Nemělo by to být naopak ? Infocentrum  je situováno hned na břehu řeky. Normálně krásná lokalita s výhledem na vodu, dnes ale místo, které nahání svou blízkostí k řece hrůzu. “ Hana – přehradní hráz se protrhla ! Bylo mi řečeno, že se protrhla přehradní hráz, ale která ? Je to ta městská ? » Nejdřív se vyděsím, pak se vzpamatuju. “ Ne, to bude určitě nějaká jiná, to bych si všimla, ba i bych to slyšela.” Slíbila jsem, že jakmile budu něco vědět, dám jí echo. Celé to pak líčím s očima navrch hlavy manželovi .  “Což o to, my bychom byli OK, ale oni by měli zážitek, na takový rafting by jen tak nezapomněli!  Vzpamatovali by se až o 100 km dál dolů po proudu – i s tím jejich informačním domkem.”  Tuto pravdivou informaci jsem si nechala pro sebe,  vystrašené paní manažerce  jsem o tom netelefonovala.

Nebezpečí pro město  právě teď představují   přehrady našich sousedů.  Obrovské množství vody, které obsahují, v  tuto chvíli děsí obyvatele i  úřady. Prakticky každý pěstitel a chovatel či farmář má na své farmě  nebo  pozemku – tzv. přehrady, zásobárny vody, uměle postavené rybníky, ze kterých bere vodu pro dobytek a na zavlažování. Tyto zásobárny vody jsou kolikrát obrovské. Jejich přehradní hráze jsou  postavené  z jílu, vlastně uplácané z hlíny, která když uschne,  je velmi  tvrdá. Hráze jsou tudíž velmi pevné.  Ale momentálně je vše tak mokré a plné, může se stát cokoliv, voda  si cestu  ven vždycky najde.

Takových zásobáren je v okolí několik, i my máme na našem pozemku dvě takové, z dřívější doby, kdy to bývala farma. Ty jsou ale relativně malé a nepředstavují žádné nebezpečí.

Zato  pěstitel nebo chovatel potřebuje veliké zásobárny vody, veliké rybníky. A teď  dvě konkrétní přehrady v sousedství , které jsou nadprůměrně rozsáhlé, se rychle naplňují vodou. A  když začnou přetékat, velké území  kolem  nich se zaplaví. To ale není to nejhorší! Katastrofa nastane ve chvíli,kdy se přehradní hráz najednou protrhne a voda se vyvalí  ven jako tsunami a rovnou dolů do města, kde by nezůstal kámen na kameni.  Nezůstal  by jediný most,  smetlo by to domy,  auta, no všechno. A takové přehrady jsou tady dvě, dvě velké farmy,  a hrozí bezprostřední nebezpečí. Obyvatelé ve městě  se začali postupně evakuovat, nejdříve ti, kteří bydlí hned u řeky. Mezitím  odborníci hledají nějaké řešení. Znamená to konec města, tisíce mrtvých. Než se voda – přívalová vlna dostane do centra, bude to trvat asi jen pět minut. Není čas volat 000, není čas informovat, co se děje, co se řítí na město, katastrofický scénář jak ze sci-fi filmu. Přehradní hráz byla postavena někdy ve 30. letech. Málokdo ví, jak je postavena, co vydrží. Jsou to jen dohady, na ostatní není stejně čas.

Celou noc prší. Známí volají, ale není signál, jen  záznamník zachytil zmatenou zprávu . Nechápeme, nevíme,  jestli nejsou v nebezpečí. Jedeme tam. Jen zapadli s autem, vytahujeme je z bahna. Jedeme zpět domů. Na městské přehradě je žlutá loď SES,(- záchranáři), převážejí klíče a řidiče bagru, který už čeká připravený u jedné z přehrad u farmáře. Řešení  je nasnadě, bagrem kousek přehradní hráze ukrojí, tak postupně uvolní přetlak a vodu budou postupně  upouštět. Pak totéž udělají i s druhou přehradou, která ohrožuje obyvatele,  a to u našeho souseda, který pěstuje papriky a rajčata ve velkém. Je docela úsměvné, že bagr dopravili už před pár dny, pak ho ale zamlkli, klíče odvezli a dali, kdo ví kam do kanceláře. Nyní, kdy je vše odříznuto od okolí a cesty neprůjezdné, se klíče jaksi staly zásadním problémem. Museli tedy  povolat záchranáře a loď, aby klíče i bagristu dopravili na inkriminované místo! Pozoruju to se zájmem.

Mezitím městská přehrada je už obrovská, voda se rozlévá do okolí  a stále stoupá. Přehradní hráz je pod obrovským tlakem, masa vody, která se valí přes hráz, je nad lidské chápání. Ta rychlost, ty vlny, ta zkáza. A od našeho domku je jen 400 metrů!  Panikařím.

V televizi  sledujeme zprávy, 24 hodinové vysílání o záplavách, aktuální stav, prognózy, pravidelné tiskovky s premiérkou Queenslandu, každé dvě hodiny se zprávy aktualizují, Brisbane je zaplaveno, v Toowoombě zažili naprostou katastrofu, když se ohromná řeka zkázy přehnala přes centrum města, auta, která se nekontrolovaně řítila ulicemi, s sebou brala všechno živé.  Vše to sleduji s hrůzou v očích, stejně jako předpověď počasí. Ta  není  vůbec dobrá - více deště, více škod, bude to horší, už je to u nás. Do Toowoomby jezdíme tu a tam na nákupy, v Brisbane jsem několik let žila. Centrum města poznávám na filmových záběrech.

Dozvídáme se náhodou, že lidé v našem městečku byli evakuováni. Žádné podrobnosti, informace jsou jen “jedna paní povídala” . Na rádiu stále jen hrajou. Evakuační centrum je v budově, kde normálně bývají různé kulturní akce, bály, meetingy, trhy.

Naše molo se schůdky do vody v přehradě  zmizelo. Je úplně pod vodou, není vidět. “Vyfoť mě na něm, bude to jako že chodím po vodě,”  hulákám na manžela, který přes bubnování deště neslyší.  Normálně se tu koupu.  Dřevěné molo je už ale více než metr a půl pod vodou, jdu tedy zpět. Asi ztratíme naši malou rybářskou loďku. Manžel ji včera vytáhl na břeh, táhl ji dost daleko, ale teď už bude asi plná vody. Voda v přehradě stoupla, loďka se ocitla na ostrůvku, nelze se k ní dostat. Je sice stará a není moc spolehlivá, ale i tak mi bude líto, jestli  ji vezme voda.

Bořím se do bahna po kolena, tady ani teréňák nevjede. A když – tak jen jednou. Jdu domů, jsem promočená. Jdu do ledničky a hledám, co bude k večeři.  Co lednice dá.....Topím v kamnech, ať je útulno, všechno je vlhké, neustále prší, je pošmourno, přidává se vítr. Mám obrovskou radost  ze své sušičky na prádlo. Ta dělá přesčasy, bez ní by nám prádlo v životě neuschlo. Snažím se nacházet něco pozitivního a toho se držet. Raduji se tedy ze sušičky na prádlo. Usmívám se při pohledu na psa.

Ten si užívá legrace. Je stále  venku , ačkoliv nonstop prší, ba leje,  je mokrý – no – jako pes, brodí se potoky a řekami a důvod ? Králíci! Stovky, tisíce králíků vyplavila voda z nor, a tak pes sedí u nory a čeká. Nestojí ho to žádnou námahu.  Mokrý králík vystrčí hlavu z nory– a - chlamst, už je v psí tlamě. A další a další, pohádka O Budulínkovi v praxi. Psisko má hody, králíky sice nežere, na to je příliš hrdý nebo rozmazlený, ale loví je pro své potěšení a pro svou kondičku strašně rád. Počasí nepočasí, déšť nedéšť, je ve svém živlu! Alespoň k něčemu je ta potopa dobrá, nehledě na to, že nemusím zalévat zahradu. Z  té se stal močál. Dám se asi na vodní květiny a lekníny. Všude je tak mokro, že stromy se samy vyvracejí z kořenů.

Nemůžu se pořádně soustředit, myšlenky mi běhají od událostí v televizi po situaci tady. V noci se budím  a poslouchám  hřmot a burácení nedaleko, to neuveřitelná  masa vody se valí přes přehradní hráz, 24 hodin denně, den za dnem, už několik dnů. A je tak blízko.

Snažím se o kontakt s rodinou, pokud funguje telefon a internet,  aby věděli, že jsme v pořádku. Situace se stále mění, co platilo před hodinou, je teď  jinak. Všechno jde hrozně rychle. Stěží  lze katastrofu takového  rozsahu vůbec chápat. Stále prší  a prý to jen tak nepřestane.  Tento týden se na městské přehradě měla konat kvalifikační soutěž státu Queensland ve vodním lyžování. Těšila jsem se, že se půjdu podívat. Teď jsem ráda, ze nám stále jde  elektřina. Vím  ale, že se to může každým okamžikem změnit. Kdo by kdy očekával takové léto a takové letní prázdniny?