Uprostřed noci mě vzbudí bouchání dveří. To je ale dost zvláštní, neboť spím ve stanu a stan žádné dveře nemá! Ale přece nejsem blázen? Po několika minutách tichého naslouchání zjišťuji,
že zvuk jde zvenku a že se podobá bouchání víka naší kempingové ledničky. "Jémináčku, proč to furt otvírá a zase zavírá?" myslím tím svého mužského a rozčileně rozhodím rukama do tmy, čímž ho ale zasáhnu do obličeje! "Aha, ten to není! Tak kdo teda se nám hrabe v noci v lednici?" Vystrčím nos ze stanu a těkavě svítím baterkou do tmy. Bludička ozáří černé prase divoké, evidentně ale už značně domestikované, které svým rypákem strká do víka lednice. To se mu kupodivu daří nadzvednout, ale již ne zcela otevřít. Naštestí pro nás. Máme tam zásoby na celý pobyt! Víko pokaždé vlastní vahou zase zaklapne zpět. Prase má ale výdrž, má na to celou noc, a zkouší to znovu a znovu!
K ránu naneštěstí se musím v polospánku vysoukat ze stanu a jít si odskočit do křoví.
"Jsi OK?" ozve se po chvíli ze stanu.
"Jo," zavrčím ospale z hustého porostu.
Rozednívá se, bude hezký teplý den. Jeden z prvních slunečních paprsků dopadne na zem a ozáří jakousi černou siluetu přímo přede mnou. Zamžourám, zaostřím a do....prkenný ohrady, naproti mě divočák! Žere naše krekry, z tlamy mu trčí i červený celofán, ve kterém byly původně zabaleny, rozdusaná krabice se válí opodál. Já to zvíře vyrušila při snídani. Vystřelím jak namydlený blesk tak jak jsem, proletím stanem, zajedu do spacáku a snažíc se popadnout dech ze sebe překotně vyrážím: "Nenenejsem OK, ttto pppprase je tam ffffurt! A čučelo na mě.........!"
"Hmmmmm," zahučí zúčastněně zpod polštáře.
Do lednice se po několika nezdařených pokusech prase nedostalo, tak vzalo zavděk suchými suchary, které byly snadněji dostupné.
Jsem na ostrově Moreton, což je třetí největší písečný ostrov světa. Nachází se na pobřeží jihovýchodního Queenslandu. 95% území tvoří národní park.
Kempujeme tzv. v pustině, uprostřed ostrovního porostu, schováni a odděleni od Tichého oceánu navátou pouštní dunou. Společnost, jak je vidět, nám dělají pouze mlsná prasata divoká. Na tento ostrov se jezdí za dobrodružstvím. Citlivky ať se ubytují ve zdejším rezortu, pro ostatní je to ráj kempingu v buši, terénní jízdy a hrátek v písku v autech s náhonem na čtyři kola, rybaření, šnorchlování a spaní pod hvězdami. V mém případě - až na to spaní pod hvězdami - to sedí.
Šnorchluju kolem vraků lodí, které zde byly potopeny dokonce schválně, prý aby se tak vytvořilo bezpečné kotviště pro lodě. Dnes je to populární místo pro šnorchlování a potápění.
Je ironií osudu, že zdejší eko-resort, který je vyhledáván turisty a rodinkami s dětmi a který nabízí nejrůznější rekreační eko- aktivity, například krmení delfínů, jsou bývalá velrybářská jatka. V 50. a 60. letech minulého století bylo každou sezónu, během níž velryby podél pobřeží migrují, zabito a zpracováno až neuvěřitelných 11 velryb denně, což bylo každoročně na 600 velryb !
A důkazem toho, že havárie nechodí po horách......, je i nehoda nákladní lodě, která za bouře během cyklónu v roce 2011 ztratila svůj náklad a do moře se tak dostaly kontejnery s chemikáliemi a tisíce litrů ropy, nikdo přesně neví nebo neuvádí kolik, která zamořila pláže nejen tohoto ostrova, ale i velkou část pobřeží pevniny.
V květnu 1770 tento ostrov objevil James Cook a pojmenoval ho Mys Morton, neboť se domníval, že mys je součástí pevniny. Název Moreton vznikl později kvůli chybě úředníka.
Nachází se zde také nejstarší queenslandský maják, postavený v roce 1857 z kamene, který lámáli a kladli vězni.
Z řady strážců majáku upoutá osud jednoho z nich, neboť se díky podivuhodným událostem dotýká současnosti. Thomas Griffin přijel do Austrálie z Irska v roce 1856, bylo mu 18 let a byl sám, bez rodiny. Oženil se s Mary, která přijela ze Skotska ve věku 19 let, a i ona byla bez příbuzných. O několik let později se se svými dětmi přestěhovali na ostrov Moreton, kde Thomas dostal práci. Bohužel Mary umírá ve věku 37 let při porodu svého desátého dítěte a zanechává manžela s jejich šesti dětmi (ostatní zemřely) ve věku od jednoho roku do čtrnácti let. Po této události vyšlo nařízení, které přikazovalo těhotným ženám, aby z ostrova odešly zavčas porodit na pevninu, kde byla dostupná lékařská péče. Ve stejném roce byla také otevřena škola pro děti strážců majáku a ostatních pracovníků. Zapsalo se tehdy na 18 žáků. Thomas Griffin zůstal na ostrově dále, dokud ho nepostihla další tragédie. Jeho nejmladšího syna kopl kůň, a protože lékařská pomoc byla daleko, chlapeček na následky zranění druhý den zemřel. Byl pochován vedle své matky nedaleko majáku. Griffin poté opustil ostrov a dal se najmout na loď jako námořník. Zemřel v roce 1917. Dnes žije v městečku na pevnině pravnuk Mary a Thomase, Phil. Je mimo jiné předsedou Historického spolku majáků ve státě Queensland. Své mládí strávil na různých majácích, neboť i jeho otec býval strážcem až do roku 1944. Phil se zajímal o rodinnou historii a hledal na ostrově hrob své prababičky. Dozvěděl se ale pouze, že byl smeten do moře během jedné zničující bouře. Rozhodl se tedy obnovit náhrobek a umístit ho pokud možno co nejblíže původnímu místu, které znal z dobových fotografií a starých map. O tři roky později obdržel zajímavý telefonát od kurátora Queenslandského muzea. V roce 1965 našel tehdejší strážce staré kosti a daroval je muzeu v domnění, že jsou aboridžinské. Muzeum je mělo v depozitáři 32 let! Po prozkoumání bylo ovšem zjištěno, že aboridžinské nejsou, naopak že jsou to kosti ženy - Evropanky a dítěte, bez pochyby tedy prababičky Mary a jejího syna Edwarda. Phil se tedy vrátil na ostrov a své předky opět nedaleko majáku pohřbil.
Během 2. světové války byl na ostrově dokonce zbudován systém obrany a byly zde umístěny protiletadlové zbraně, aby chránily přístup do důležitého přístavu v Brisbane.
Dnes jezdí na ostrov z Brisbane trajekt.
Během našeho pobytu na ostrově je mi svěřen volant naší Toyoty, ať si také užiju to dobrodružství, ten adrenalin z nekonvenční jízdy. Neprosila jsem se o to. Pro mě jsou to spíše zbytečné nervy. Po pláži to jde celkem snadno, provoz veškerý žádný, písek udusaný, ale pak! Pláž je u konce, je nutno jet nahoru do vnitrozemí. Nahoru na horu. Na takový hrozný prudký kopec, úzký jen pro jedno auto, rozrytý jako kdyby se tak hrabalo stádo prasat, a strmý až hrůza.
"To nevyjedu."
"Vyjedeš."
"Nevyjedu."
"Vyjedeš."
Tak jsme se tam handrkolavali asi hodinu. Trpělivost došla mně. Jak myslíš. A jela jsem. To je slabé slovo. Řítila jsem se do toho srázu jako šílenec největší možnou rychlostí , co to šlo, jen abych to měla honem honem za sebou, aby mi motor někde v půli náhodou nechcípl a také abych eliminovala možnost setkání s nějakým protijedoucím vozidlem, do kterého bych s největší pravděpodobností bezmyšlenkovitě napálila. Navíc zacouvat zpět by bylo nad mé síly. Nakonec jsem to s nervy nadranc, překousnutým jazykem a domláceným mozkem zvládla. Adrenalin se skutečně dostavil, spolu s horečným potem a strašnou žízní.
"Teď potřebuju panáka."
"No prosím, panák je ve stanu, sjeď zase dolů a máš ho mít," dostane se mi odpovědi.
"Nikdy víc!"
Mám toho po krk.
Jíst a spát ve společnosti divokých prasat a přes den se harcovat v nepohodlném vehiclu?
Příště se dobrovolně pasuju na citlivku a nikdo mě z eko-rezortu nedostane ani teréňákem s náhonem na všechna čtyři kola!
