V lese jsme našli hadí kůži. Velkou hnědou dvoumetrovou. To znamená, že patřila před časem hnědému hadovi, který z ní evidentně vyrostl a tuto nechal ležet v lese. Už jenom svou délkou budila kůže hrůzu a při představě, že byla hadovi malá, se mi ježily chlupy na těle.
Krom toho hnědí hadi jsou dosti nebezpeční. Bývají agresivní a především v době páření,a pak když jsou malá háďata na světě, není radno na ně natrefit. Po ušknutí se musí co nejrychleji do nemocnice. Doporučuje se rány se nedotýkat a jed neutírat. Člověk se má – pokud možno – uklidnit, posadit se, nekouřit a nepít alkohol a urychleně zavolat záchranku. Pokud s jistotou nevíte – který had vás ušktnul, lékaři jsou schopni jed identifikovat z rány a jedu kolem ní, proto ta rada – neutírat a nedotýkat se ušknutého místa. To další už záleží na okolnostech a na kondici a zdravotním stavu člověka. Je logické, že starší lidé, děti nebo nemocní s omezenou imunitou jsou tou rizikovější skupinou pro přežití. Ale i zdravý dospělý člověk musí být do 20 minut převezen do nemocnice. Ale slyšela jsem mluvit i místní dále v buši, kteří skepticky pravili: “když tě tady ušktne hnědý had, posaď se do stínu, zapal si cigaretu a snaž se užít posledních 20 minut tvého života.”
Hnědí hadi se tu hubí. Potíž je v tom, že jsou velmi rychlí. Ač se to nezdá, jsou to neobyčejně mrštná stvoření a dokážou reagovat ve zlomku sekundy. Přejet hada na silnici autem se podaří jen zřídka, had urychleně uteče. Jiná možnost je hada zastřelit, šance na úspěch jsou ale podobné. Již jsem ke svému údivu viděla i cestovatele (Evropany), kteří chtěli hada zašlápnout.
Nalezení hadí kůže tedy vyvolalo smíšené pocity. Na jednu stranu je to pozoruhodná trofej, na druhou stranu mě popadne strach. Nicméně manžel kůži vzal, že ji očistí a dá na prodej na internet! Mně to bylo jedno, doma takovou věc mít nechci, jednak kam bych ji dala, a pak, brzo by se z kůže stal akorát dlouhý a všude zaclánějící lapač prachu. A dále by nás neustále upozorňovala na potenciální nebezpečí venku. Takže jsem s prodejem souhlasila, jen mi nebylo jasné, jak křehkou kůži, která se snadno drolí a láme, budeme posílat v balíku poštou. Problém se sám vyřešil, neboť náš rodinný příslušník, toho času tady na návštěvě , vyslovil přání si ji odvézt do Evropy jako suvenýr. Tak jsme kůži zabalili do krabice od bot, krabici vycpali papírem a vatou, a šup s hadem za oceán!
