Austrálie: Jak jsme dojeli do háje!

Z dálky vidím jen dvířečka, tenké pokroucené kulaté plaňky jsou svázané drátkem do takového chabého  plůtku, který visí na jednom pantu, spíše pantíčku! Ale pozor, toto je oficiální vchod na........

.....zdejší toaletu!

Proč zrovna já, kulturní a společenský tvor milující cvrkot  měst a  rušný  životní styl,  skončím zas v jakési zastrčené  díře?

I když i jakákoli zastrčená díra se  ve srovnání s tímhle místem jeví  jako životem  pulsující metropole!

"Ani tam nechoď," prohodí jen tak mimochodem poté, co stav WC obhlédl. To mě zarazilo.

Tedy pokud On už pronese něco takového,  znamená to, že to teda musí být opravdu  strašné místo.

"Tak já si čapnu tady za to mraveniště," zakňourám nešťastně. 

"Termitiště," opravuje mě hbitě.

"Á, dyť je to jedno, kopa mravenců  jako  kopa mravenců," kontruju  otráveně.

V tomto "kempu" jsme sami.  To mě nepřekvapuje.

Jsme u  tzv. roadhouse.  Český překlad? Nic přiléhavého mě bohužel nenapadá.  Dá se tu natankovat benzín, dá se tu najíst a napít. Motorest snad? No to je ale hÓOOOOOdně nadnesené!

Jinak je to ovšem a především obrovská dobytčí  stanice.

Servis je určen hlavně tirákům, kteří křižují tuhle pustou krajinu dnem i nocí, a příležitostným dobrodruhům.

Kdo chce, může si za roadhousem na rozlehlém prostoru za malý peníz postavit stan. Jsme zde právě uprostřed  sezóny! Ta, pokud se tak vůbec dá nazvat, je tu v období sucha a  zimy. Sucho, prosím, během dešťů  jsou cesty zaplavené nebo prostě nesjízdné, a to i pro terénní auta, to chápu, ale zima? Jaká zima? Vždyť dneska je pětatřicet stupňů! Potím se jako prase! V létě zde musí být nepředstavitelný  hic! A navíc ta nehostinná, monotónní, vyprahlá krajina. Nevidím nic zeleného ani hezkého. Jsem zasažena tou strašnou izolací. Tou samotou. Tomu se říká  naprosté odříznutí od světa. Drsné podmínky pro život lidí. A i pro dobytek, který chovají.

Ujeli  jsme více než dva tisíce kilometrů, ale široko daleko není nic, na čem by mé oko spočinulo, pokud tedy nepočítám hroudy hlíny - mraveniště (pardon termitiště)!  Všude  červený písek  jemňoučký jako prach, který se lepí na tělo i na všechno ostatní.  Do civilizace (obchody, úřady, služby, nemocnice, restaurace, kino apod.) je to asi pět hodin jízdy autem. No prostě místo pro dovolenou jak vyšité.

Benzín je v těchto končinách čím dál tím dražší. A led do kempinkové ledničky jakbysmet. Pytlíky čím jsou menší, tím jsou neúměrně dražší. Pět dolarů za pár kostek ledu, to je síla!

Prý je to zde ale oblíbená lokalita pro rybaření. To je fajn, třeba se poštěstí chytnout si večeři. Vypravím se tedy k řece obhlídnout situaci.

Jenže  místo řeky naleznu  jen vyschlé koryto. Zapomněli mi říct, že řeka je tu jen někdy, převážně po dešti, teď je ale samozřejmě vše suché jako troud.

Ač se nabízí možnost zajít zde na jídlo na nějaký místní pokrm (například hamburger z  přejetého klokana),  já se rozhodla vařit. Když kempink, tak kempink!

“Prosím tě, podej mi z lednice ten kabanos," požádám slušně.  Nic. “No tak, potřebuju ten  kab....," přidám na hlase.  Zase nic.  To dělá schválně jakože neslyší!? Otočím se a......? Ve výšce mých očí na mě civí chocholatý  kukuč, dvě malá blízko sebe posazená očka a k tomu pootevřený ostrý zobák! To nebude.....asi..... ehm.........můj manžel.......!!

Ne, manžel to skutečně není. Ten už asi sedí na zahrádce s půllitrem. Toto je pštros! No ten mi tu akorát chyběl!

A hurá hurá žene se hnedka k mému polnímu vařiči! Dlouhý krk strká  do hrnce, až zobák škrká o dno. Tak to ne:  "Hele, běž  někam jinam," odháním družného opeřence. Marně. Rád  zůstává. Jinam  jít stejně  nemůže, nikdo jiný tu není a nevaří.

Houpavým  krokem se  posune dál,  prozkoumá, co  mám v "kuchyni", nakoukne do stanu, sezobne sušenky, co byly rozbalené  na stole,  pokýve dlouhým krkem a odbubnuje si to o kousek  dál.

Pštros vydává zvuk, to jsem  opravdu netušila.  Jako by snědl bubínek. Teda jestli opravdu nějaký nezďobl i s bubeníkem. Jedinečné. Na rozlučku se ještě řídce vyplkne přímo před vchod do stanu, děkujeme.

Za chvíli se objeví ještě dva pávi. No to už přestává všecko. Dnes večer mám opravdu záviděníhodnou společnost.

Tu ale přijíždí auto. Sláva, raduju se, přece jen tu vedou společenský život! Z auta se ale vybatolí početná rodinka aboridžinců. Natankují do svého nissanu, nasupí několik plechovek tekutého chleba a za okamžik se opět ztrácejí v oblaku čmoudu.

Dovařím tedy v klidu domácí stravu, vyzvednu muže z hospody a romantický večer ve dvou pod hvězdami může začít. Netrvá však dlouho,  umolousaní, zaprášení a zpocení uléháme  do stanu, který stojí jen tak halabala. Vždyť druhý den hned brzo ráno budeme pokračovat dále. A další nocleh si představuju v krásném tropickém zeleném ráji někde u vody.

Jenomže ráno auto nestartuje. Vše sbaleno, uklizeno, naskládáno po dlouhém úsilí zpět tam, kde to původně  bylo, ovšem teď se to tam odmítalo vlézt. Sedím v autě celá natěšená, až tomuto místu zamávám na rozloučenou, a On otočí klíčem v zapalování a nic. Tady je to snad začarované! „Auto je nepojízdné,“ oznamuje mi. Jdou na mě mrákoty při pomyšlení, že tady budu muset strávit ještě jednu noc. Nebo snad víc? "To auto se musí zprovoznit za každou cenu!" rozhodnu rezolutně.

Slunce už pálí o sto šest, je vedro na omdlení, prachem a pískem pokrytá  karoserie auta sálá  horkem, pot z nás jen leje a mísí se na těle s několikadenní  špínou. O sprostá slova není nouze. Je to horor.

Byla to baterie.  Poskakování a kodrcání po tisíci kilometrů špatných  prašných cest  už dál nehodlala snášet (asi podobně jako já) a vyplivla nadobro. Jediné štěstí je, že máme náhradní. Vyměňuje tedy tuto velikou, těžkou, vysoce kvalitní a odolnou baterii (to vidím) za menší. Musím chtíc nechtíc asistovat, podávat, přidržovat. V relativně častých přestávkách, které dělá pod záminkou náročnosti operace, mě posílá do motorestu pro pivo, a pak pro druhé, pro třetí a pak ještě pro jedno. Poslušně donáším.

U baru je na cáru papíru ledabyle připíchnutý inzerát opravny aut kdesi tady v okolí. Je jasné, že nejsme ani první ani poslední, komu se v tomto pustém kraji porouchalo auto.

Píše se tam asi toto: poskytujeme servis : rychlý, dobrý, levný. A dále to pokračuje. Vyberte si prosím pouze dvě možnosti z těchto tří. A vězte, že pokud požadujete rychlé a dobré služby, nebude to levné. Dobrá a levná oprava nebude rychlá, na druhou stranu rychlá a levná správka nebude právě dobrá. Děkujeme tímto za pochopení. Na stížnosti nebudeme brát zřetel.

Čtu si tu neobvyklou reklamu ještě několikrát. Mám již s opravami a řemeslníky v Austrálii jisté zkušenosti, a tak si jen tak pro sebe povzdechnu, že servis nebude s největší pravděpodobností ani rychlý, ani levný a ani dobrý.

Naštěstí, když se vracím s xtým pivem, nová baterie je už nainstalována a auto startuje. Nyní chce jít "hlavní mechanik" za odměnu na hamburger. No jistě, to mi dnes ještě scházelo, pozřít nějakou chcíplinu k obědu!

Dodatečně se ale  musím motorestu a jejich kuchyni přece omluvit, neboť tak obrovský, dobrý, libový hamburger, vlastně steakburger, za lidovou cenu se jen tak nevidí.

Zdali  na něj naporcovali v noci přejetého klokana či nějaké jiné zvíře, se už nedozvím, a je mi to venkoncem jedno. Poroučím si rum s kolou, který v kombinaci s horkým a dusným klimatem vykoná své. Mírně ojíněna usedám do auta vstříc další mnohakilometrové monotónní štrapáci.

Někdy i cesta může být cíl, .....že?