Veselých i smutných příhod s řemeslníky, které člověka rozčílí nebo pobaví, je jistě mnoho a má je každý z nás. Ja mám s elektrikářem historku ani ne veselou ani ne smutnou, jen takovou obyčejnou, ze života.
Přesto, nebo právě proto, mi přijde zajímavá.
Náš sporák již delší dobu vařil a hřál na "plné pecky" a recepty, které říkaly: "Mírně duste", nebo "Na mírném ohni" apod. jsem musela ignorovat. Kvzteku bylo, že se co chvilku jídlo připálilo, ač bylo zevnitř ještě syrové. Když se mi takhle připálila drahá ryba, trpělivost mi došla. Urgovala jsem elektrikáře takovým způsobem, že se i laxní a vždy v klidu majitel firmy polekal a poslal svého člověka hned na druhý den. Ale ten měl pro mě opravdové pochopení: "No moje žena by z toho byla crazy!" povídá mi.
Se sympatickým elektrikářem jsme zapředli standardní přátelský rozhovor. A tak se dozvídám, že se sem přistěhoval teprve před sedmi měsíci a pracuje pro místní elektrikářskou firmu.
"Sorry," povídá, "že se sem můj boss včera nedostal."
"Ano, když bylo půl osmé večer a tma, tak si říkám, že už asi nepřijede," odpovídám já.
"No, jasně, i když on dělá víc hodin, než já bych dělal. Ale zase on nemá děti. Já mám tři: 14, 9 a 6. Nejstarší už je na střední, ti dva na základce. Já rád dělám míň hodin a pak jsem s děckama, to se mi líbí. A jim taky. Já se vyučil v Brisbane, ale tam se mi nelíbilo. Tak jsem si řekl, že budu trochu cestovat po Austrálii a tak, sbalil jsem si nářadí, nabalil auto, vzal psa a jel jsem. Pak jsem potkal ženu, měli jsme děcka. Ale teď jsme se přistěhovali sem, mám tu mamku a otčíma, pro děcka je dobré, že mají babičku. Oni mají dvě farmy. Ale kvůli suchu nebyli schopni nic zasít, nic pěstovat. Teď, jak nám napršelo, tak se jejich rybníky naplnily.
Ale letos už z toho nic nebude, teď je zima, tak na rok. Jediné, co mohli dělat, bylo, že krmili krávy. Je to "crazy", úplně na blázna ty ceny, každý týden $1,200 dolarů jen za krmivo."
Já, neznalá poměrů, se opatrně ptám: " A kolik těch krav mají?"
On: "350."
Vyvalím oči: "350?"
On: "Jo, včetně telat. Jsem rád, že to nedělám. Chtěli něco prodat, ale nemohli, není poptávka."
"No, jo," přizvukuju a tvářím se jako expert na hovězí.
A on pokračuje dál: "My si se ženou koupili 5 býků, jen tak pro srandu. Ale je s tím víc práce než radosti. Žena se jich nechce zbavit, ale já s tím mám potíže. Pořád utíkají. Asi si myslí, že u souseda je tráva zelenější. A já opravuju ploty, honím je, hledám je. A oni za chvíli zas utečou. A já si myslel, že to budou takoví domací mazlíčci pro děcka, že je budou moct krmit z ruky a tak."
Náhle změní téma hovoru: "Jo a bude asi víc pršet."
"Jednou asi jo," přicházím s prozíravou předpovědí.
Pak už jenom zkontroloval sporák, plotýnky hřejou, jo, vypadá to dobře. "Tak nashle, mějte se," haleká na mě v garáži, jen co si zase nazul boty.
"Ok. All the best. A díky," odpovídám já a ještě mu na cestu zamávám.
