Vím, že celý svět teď žije pandémií koronaviru, i my tady v Austrálii. Dostatek času doma mi tak umožňuje zavzpomínat na katastrofu docela nedávnou.
Snad celý svět sledoval dramatické události, kdy v Austrálii zuřily velké lesní požáry, které dokonce ohrožovaly lidská obydlí, v krajních případech i lidské životy. My jsme to zažili.
V našem městě se situace vyhrotila už v září loňského roku. Záběry hořících stromů, travnatých ploch a nízkými keři a stromy zarostlých celých kopců se dostaly do televizních zpráv a plnily stránky novin.
Odpoledne jsme ještě pozorovali s dětmi jako zajímavou atrakci po nebi se šířící bílý pruh kouře a letadla, která v krátkých intervalech létala nízko nad námi a na hořící lesy shazovala vodu.
Ale jak postupoval čas, tak se ohně, hnané silným větrem, rychle přibližovaly. Ulicemi se rozléhaly signály hasičských, záchranných a policejních vozů, obloha na severozápadě byla rudá, oheň začal šplhat po kopci, který se zvedá přímo nad námi. Jakmile se setmělo, bylo opravdu zle. Nefungovala elektřina, hořela suchá tráva na velkých plochách, oheň z jedné strany překročil silnici, ba i řeku a nebezpečně se blížil k naší ulici. Někteří sousedi už odešli. Paní odnaproti se sportovně oblékla a vyrazila pěšky pryč. "Já jdu," povídá mi, " já se evakuuju, tady nezůstanu." Narazila si na hlavu kšiltovku, dala si roušku přes pusu a odkráčela do tmy. Většina lidí ale nemá kam se evakuovat.
Po hlavní silnici právě nějací lidé ženou vystrašené koně. Postupují od ulice k ulici, dál od požáru, směrem nahoru. Informace nejsou žádné. Nikdo si netroufá odhadnout, co se může stát. Fouká silný vítr. Jiskry létají ve velké výšce, tráva je po měcících suchá na troud, každou chvíli může něco chytnout. Je teplá noc. Lidé postávají venku, v tričkách, v žabkách. Hlavní ulice je zaplněná po straně parkujícími auty, některá mají stále nastartované motory. Jen jen nasednout.
Po tmě a jen s čelovkou se snažím zabalit to nejnutnější k našemu odchodu. Snažím se soutředit a promyslet, co sbalit a co nechat. Cítím velkou vděčnost, že nám moje přítelkyně nabídla noclech v jejich domě. Pro naše děti to tak nebude velké trauma, protože se s Sharlenými holčičkami kamarádí.
V jednu chvíli mě opravdu zachvacuje strach. Oheň je hrozně blízko, slyším praskání dřeva, no jo, hodně domků je dřevěných. Plameny zachvátily i koruny stromů, eukalyptů, a šlehají do desítek metrů vysoko. Hasiči jezdí sem a tam. Policie zatarasila některé příjezdové cesty a ulice. Jinak je tma tmoucí. Jiskry dopadají až k nám, lidé naboso je žabkami zašlapují! Podařilo se nám naštěstí uložit vytrašené děti k spánku a pak jsme my dvě střídavě vybíhaly ven, abychom získaly nové informace. Kolem půlnoci se hasičům podařilo postup ohně směrem k naší ulici zastavit, už jsme nebyli v bezprostředním ohrožení, tak jsme ulehly do postele.
Elektřina nešla až do sobotního odpoledne, jídlo z ledničky i mrazáku se muselo vyhodit. Nad městem visel kouřový mrak ještě několik dalších dlouhých dní. Následující den jsme se vydali na obhlídku okolí a užasli jsme. Zjistili jsme, že vlastně žijeme na spáleništi. V lesíku blízko našeho domu stojí ohořelé stromy, keře a všelijaké chrastí a celá půda je rozryta hlubokými příkopy, vyhloubenými těžkou technikou, aby bránily přeskakování ohně z jednoho místa na jiné. V některých místech se oheň přiblížil až na 15 - 20 metrů k domům, hasiči bránili proti ohni nejen každou ulici, ba každý dům!
Patří jim veliký náš dík, stejně tak záchranné službě a policii a taky dobrovolníkům různých neziskových organizací, které hned začaly ve městě svou činnost. Moji kluci dostávají od Červeného kříže plyšové "trauma" medvídky, omalovánky, poučné vystřihovánky ale i obrázkovou knížku o tom, jak hlavní hrdina medvídek Koala přišel o svůj domov, který mu celý shořel, i o všechny své hračky a musel si zvyknout na jiný domek a jiné prostředí a jiné koaly.
Otevřelo se krizové centrum, nabízí pomoc s ubytováním, jídlem, řeší škody a náhrady, jsou zde i psychologové a odborníci na trauma, a to především pro děti. Než jsem tam vyřídila všechny potřebné formality, děti dostaly ovoce a pohrály si si zatím v nachystaném dětském koutku a "vařily" dobrovolníkovi z neziskovky, který tam dělal pro tyto účely "au pair", různé dobroty.
Viděla jsem, že Austrálie je na katastrofy podobného typu připravená, nikdo nepanikaří a scénář pomoci je relativně dobře nachystaný a promyšlený. Personál pomoci a charit není místní, ale byl na místo povolán z blízkých i dalekých měst, a to i z důvodu ochrany soukromí.
Do města přijíždějí kamiony s balenou vodou, spotřeba vody má limit 100 litrů na osobu na den. Předpověď počasí byla deprimující: déšť se nedal vůbec očekávat. Oheň se šířil dál do dalších míst, a tak spolu s ním postupoval i "krizový štáb".
Aby toho nebylo málo, situace s vodou je i po několika měsících stále kritická. Kopce kolem dokola holé, jen zřídka vidět stádečko vyhublých krav nebo koní. Na dvorky domů je smutný pohled: žádná zeleň, žádné květiny, jen sem tam se brání odolný keř. Ale co je potěšitelné: lidé si nenaříkají, jsou k sobě navzájem pozorní a laskaví.
Tenkrát jsme se báli o střechu nad hlavou. Nyní se ovšem bojíme o víc než to.
