Společně s námi sdílela naši domácnost fenka pudla, které jsme říkali Molly. Záměrně píši sdílela, protože od včerejšího večera tomu tak není.
16.6. letošního roku oslavila jedenácté narozeniny a vykročila do dvanáctého roku. Je pravda, že léta na ni nebyla znát, měla moc pěknou masku a přestože to byla dáma v letech, stále byla docela vitální a na první pohled vyhlížela jako štěně.
Vždy jsem si myslela, že jsem tvrďák, protože život mi uchystal různá překvapení a překážky a situace se kterými jsem se musela vyrovnat. Jelikož pracuji ve zdravotnictví a viděla jsem umírat mnoho lidí, myslela jsem si, že až přijde čas, kdy Molly opustí tento svět, nevyvede mě to z míry.
Opak byl pravdou.
Je to týden kdy naši fenku napadl Německý ovčák. Byl na našem území a přes opakované upozornění, aby si jej majitel přivolal a podržel, došlo ke střetu. Dovedete si představit, co udělá čelist tak velkého psa s páteří pudlíka. Bylo devět hodin večer a tak jsme spěchali na veterinární pohotovost. Fenečka byla v takovém stavu, že jsem se rozhodla nechat ji uspat. Veterinář ji zrentgenoval a zjistil, že obratle nejsou poškozené a tudíž, že je padesáti procentní naděje, že se z toho dostane.
Přehodnotila jsem své rozhodnutí, abych ji dala možnost se z toho vylízat a hlavně protože jsem si nevedla představit, že by nebyla. Injekce kortikoidů, antibiotik a analgetik, které dostala nám skýtala jistou možnost. Dále jsme podávali antibiotika v sirupu stříkačkou, protože nebyla schopná se napít, nažrat, prostě nic. Stejnou cestou jsme podávali vodu a žrádlo z dlaně.
Nejvíce pozornosti ji věnoval náš sedmnáctiletý syn, který má prázdniny. Protože jsme do večera v práci, nebyla jiná možnost a jsem mu za to vděčná. Spal s ní v posteli i přes to, že se pomočovala, vstával k ní a podával ji antibiotika a vůbec ji věnoval tolik pozornosti kolik bylo potřeba. Dělal to i přesto, že ho poslední dva dny při každé manipulaci kousala, kdykoliv ji vyměňoval podložku, aby neležela v mokrém, otáčel ji, aby neměla proleženiny, protože to sama nedokázala.
S hrdostí a zároveň s obrovskou bolestí jsem sledovala jeho počínání, protože jsem už tušila, že to k ničemu nepovede. Stav se nelepšil, spíše horšil. Molly začala být agresivní, přestala už docela přijímat tekutiny a oba jsme věděli, že to tak dál nejde.
Včera večer jsem ji položila do košíku a odvezla po dohodě k veterinářce a celou cestu jsem marně doufala, že mě přesvědčí o tom, abychom ještě vydrželi, že se to spraví.Jenže když ji viděla, rezolutně řekla, že není východiska, přestože ji před tím viděla její kolegyně, která nám dala naději. Tato zkušenější odbornice poznala, že je zasažena i krční páteř.
V životě bych neřekla, že to se mnou tak zamává. Musím se přiznat, že jsem nebyla až tak ideální panička. Často jsem Molly spílala, protože byla hlučná a poslední dobou s přibývajícími roky nervózní. To všechno se mi honilo hlavou, když jsem ji držela v náruči a její život vyhasínal. S vděčností, že už ji nic nebolí a s bolestí v srdci, že jsem ji zradila a nedokázala ji pomoci odvezla jsem si ji domů.
Syn ji připravil místo, které ji vyložil nepoužívaným semišovým závěsem a společně jsme si s ní rozloučili.
Nemám představu, jak toto smutné povídání ukončit. Jen snad připomínkou, že i když si myslíme, že jsou to jen zvířata a nelze je srovnávat s lidmi, srdce vás bolí úplně stejně.
