Když je člověku dvacet let, má život před sebou, ale mnohdy neví, co si s ním počít a tak se dostává do situace, že nejlepší roky svého života promrhá.
To se musí každý z nás cátníků ohlédnout a zhodnotit, jak žil a zda toho času nelituje.Za sebe mohu říct, že kdybych měla ty roky a ten rozum co mám dnes...
Jenže pozdě bycha honiti a tak se musí většina z nás vyrovnat s tím, že část života, kdy měl křídla prospal a teď je nejvyšší čas dohnat co se dá, protože pak nastává období smíření.Jenže k tomu se musíme dopracovat.
Jedinou výhodou cátnického věku je, nadhled, zkušenosti a zase jistá volnost.Ta je samozřejmě podmíněna mnoha faktory.
Děti jsou dospělé a pokud máme práci,která nám umožní držet si nějakého koníčka, jsme za vodou.Zase cestujeme, dnes bez dětí a v pohodě, bez starosti co budou jíst a věčného strachu, aby se jim nic nestalo.Scházíme se s přáteli, chodíme do kina, divadla nebo se můžeme jinak zabavit.To všechno je fajn, ale nic to nezmění na faktu, že litujeme stále více času, který jsme nějakým způsobem ztratili.
Ano, věnovali jsme se výchově dětí a byla to pěkná fuška.Jenže právě pro naše děti, kterým jsme dali nejlepší roky svého života, jsme před hrobem a mají pocit, že když najednou začneme „ žít ", že jsme se zbláznili a nechápou, že za pár let, budou ve stejné situaci jako my.Taky se budou snažit dohnat co se dá.Ovšem jen za předpokladu, že půjdou v našich šlépějích a poženou se do vtahu po hlavě a budou se chtít usadit aniž by si tak zvaně užili.
Pod pojmem užili si představuji, že třeba i několikrát vymění partnera, než najdou toho pravého, že mohou využít možnosti cestovat a třeba i pracovat v zahraničí, že mohou studovat na jaké škole chtějí, že, že, že!
Zdá se vám to sobecké? Možná že je, ale život je tak strašně krátký!
