Zkáza se jmenuje "Politický odborník".

V dnešní době jsme téměř denně svědky vzniku komisí, poradních sborů, expertních skupin, k čemuž se přidává množství odborných konferencí, prezentací, vyjádření, prohlášení a podobně.

Je zajímavé sledovat, kdo v těchto tělesech zasedá, respektive kdo na významných konferencích přednáší.

Z logiky věci by vyplývalo, že to musí být špičkoví techničtí odborníci v dané oblasti. Ovšem zdá se, že realita je podstatně jiná. Často se totiž jedná o sice špičkové, ale nikoliv technické, ale politické odborníky, kteří o často klíčových technických problémech rozhodují na základě politické nominace, nikoliv osobních technických znalostí. Výsledkem je potom řešení vycházející z následující citace (a teď cituji Murphyho zákon) – „Každý problém má jednoduché, snadno pochopitelné, lehce zapamatovatelné – nesprávné řešení“.

Pro odlehčení si dovolím posloužit osobní zkušeností. Jedná se o člověka, říkejme mu Paul, který pracoval v továrně na komíny v jedné nejmenované zemi. Měl základní vzdělání, ale byl velice inteligentní, pracovitý a komunikativní. Navíc byl ctižádostivý, díky čemuž postupně nasbíral spoustu „malých“ funkcí a se spoustou lidí se skamarádil. Veškerý svůj um napřel do získávání stále vyšších a vyšších funkcí, takže když přišel ten správný čas, vyšvihl se do funkce ředitele firmy. Do té doby byla jeho kariéra v podstatě čistě politická a technické věci ho nezajímaly. Firma byla lídrem v oboru komínů v dané zemi a Paul, jako ředitel, se stal funkcionářem jednak v oborovém svazu kominíků a jednak v průmyslové komoře. Do obou organizací byl firmou (tedy v podstatě sám sebou) nominován jako odborník na problematiku komínů, a to přestože o dané problematice neměl žádné reálné znalosti. Následně byl jmenován předsedou technické komise svazu kominíků a současně do komisí energetiky a požární ochrany průmyslové komory. V obou funkcích byl mimořádně úspěšný, přestože nikdy nevyslovil vlastní názor, a pouze přesně podle výše uvedeného zákona opakoval nic neříkající obecné proklamace. To přenesl i do firmy, která díky tomu v podstatě krachovala, a on musel odejít. Oficiálně ovšem odešel na vlastní žádost, aby se mohl plně věnovat výkonu odborných funkcí. Po krátkém čase přijal funkci jednak v evropské kominické organizaci, dále se stal členem evropské technické normalizační komise a byl přijat do expertní skupiny na ministerstvu průmyslu. V té době byl již i mimo svou zemi považován za technickou autoritu. Vystupoval na mezinárodních konferencích, podepisoval normy, technická pravidla a dokonce zákony. Když jsem se zajímal, jak to může zvládat bez jakýchkoliv technických znalostí, zasmál se a řekl, že stačí působit sebevědomě a na jeho úrovni už se tvoří jen globální pravidla, pro která nejsou detailní technické znalosti nutné. A že to potom někdo „dopracuje“. Po několika sklenkách vína nás bavil historkami o tvorbách norem, vyhlášek a zákonů. Zemřel asi v roce 2010, jako uznávaný odborník v oblasti energetiky a komínů, aniž vydal jediný odborný článek, získal v oboru jakékoliv vzdělání, nebo zpracoval jediný technický posudek.

Čtenář si teď může položit otázku, jak je možné, aby takový člověk zastával funkce teoreticky vyhrazené pro na slovo vzaté odborníky. Odpověď je velice prostá – nebyl sice vzdělaný technik, ale o to lepší byl politik a organizátor, který, když se dostal do jakékoliv skupiny, byl schopen zorganizovat její členy tak, že ho zvolili do čela. To, že se dostal do odborné skupiny komínů, byla v podstatě náhoda. S úplně stejným úspěchem by se prosadil třeba i ve výrobě betonu, lovu ryb nebo určoval módu ….

No a nyní se pojďme vrátit z ciziny do českých luhů a hájů a pokusme se „rozklíčovat“, kdo je technický odborník a kdo odborník politický. Nebojte se, nebudu nikoho jmenovat, chci jen touto cestou upozornit na problém, kdy politicky (tj. organizačně) schopní lidé zastávají vysoké technické funkce, které by měli zastávat pouze odborníci. Například odborné komise, expertní skupiny, poradní sbory, normalizační komise, ale i dozorčí rady apod. – najděme si na internetu nějakou (nejlépe na úrovni ministerstva) a pokusme se rozklíčovat její členy. Pokud je seznam členů dostupný, je pravděpodobné, že větší část bude spadat do jedné z následujících kategorií:

- jmenován zástupcem za nějakou organizaci (nejčastěji předseda nebo vysoký politický funkcionář dané organizace);

- jmenován za nějakou firmu (nejčastěji obchodní ředitel);

- jmenován za státní správu (politik, poslanec, ministr, náměstek, …).

Tito politicky schopní členové dané skupiny pak rozhodují o zákonech, vyhláškách, předpisech, ale např. i o dotacích a globálně o chování státu v dané oblasti. Připomínky ani protesty těch, kteří vědí „kam to povede“ je nezajímají. Mají svou pravdu, o které jsou subjektivně přesvědčeni, že je jediná správná a díky svému postavení mají pod sebou vytvořenu účinnou hráz podřízených „čekatelů“, která jakoukoliv námitku spolehlivě zlikviduje.

To je ale bohužel jen část problému. Jak již bylo uvedeno, tito „odborníci“ obvykle razí svůj jediný správný pohled na danou problematiku. Tento pohled v drtivé většině odpovídá v úvodu citovanému zákonu a v konečném efektu tak bývá přínosem pouze výjimečně. Už proto, že základním inovačním pravidlem v jejich pojetí bývá zpřísňování všeho, k čemu se dostanou. Proto jsou nové předpisy (zákony, vyhlášky, normy, dotace,…) většinou ještě složitější než ty předešlé a vyžadují více byrokracie. Zpřísňování je vždy jednodušší a snadněji obhajitelné než zjednodušování – no a navíc to většinou vyvolá tok peněz tím správným směrem. Příkladů jsou tisíce – máme špičková auta s mnoha bezpečnostními prvky, ale silniční pravidla se stále zpřísňují. A tak dále. To vše v situaci, kdy leckdy právě jen tito „odborníci“ mají přístup k informacím. Tedy ke všem i neupraveným informacím. Ale co když tyto informace, tak nějak neodpovídají jejich názoru. Tak se prostě nezveřejní, ututlají, zakážou, zdiskreditují apod. A to vše v dobré víře ve svou neomylnost. Věda má už pro toto chování označení. Říká se tomu „blind spot“, v podstatě prázdné místo, tedy vytěsňování vlastních chyb, které v další fázi přechází do „bias“, které se nikoliv úplně správně překládá jako zaujatost a které postiženému jedinci „dovoluje“ vnímat informace, nikoliv jaké jsou ve skutečnosti, ale jaké by dle jeho názoru měly být.

Závěry jsou dva:

- nikdy neříkejte o politikovi, že je hloupý! To pouze ve vás je chyba, když předpokládáte, že např. ministr může být ministrem, pokud by nebyl inteligentní. Jeho inteligence ale spočívá ve schopnosti stát se ministrem, nikoliv ve schopnosti řešit problémy, které jsou v kompetenci daného ministerstva. (Místo ministra můžete dosadit spoustu funkcionářů a „vedoucích pracovníků“ ze svého okolí);

- pokud chceme prosadit „zdravý selský rozum“ snažme se zbavovat podobných elit a pomáhejme skutečným odborníkům, kteří možná nejsou tak „průbojní“, ale mohli by nám nabídnout skutečné řešení našich denních problémů. (Máme jich spoustu třeba v akademické sféře, vědě a výzkumu a hlavně v praxi v technických divizích výrobních a realizačních firem.)

Abych dokázal, že osobně (doufám) netrpím výše uvedeným „biasem“ musím seriózně prohlásit, že znám několik lidí, kteří se dostali do vysokých funkcí a přesto zůstávají odborníky a současně, bohužel zejména v „nižších patrech“ je spousta skupin odborníků, kteří se snaží hledat způsoby, jak náš denní život zjednodušit. Budiž jim čest a poděkování.