Dnes bych chtěl na příkladu ze své praxe dokumentovat obecnou platnost jednoho z Murphyho zákonů, který říká, že „Každý problém má jednoduché, snadno pochopitelné, lehce zapamatovatelné – nesprávné řešení.“
Jednou z mých, v podstatě volnočasových aktivit, je odpovídání na dotazy „laické veřejnosti“ v internetové poradně, která se specializuje na oblast odvodu spalin. Zde se průběžně objevují dotazy na vložkování komínů, a to obvykle ve znění: „… kominík mi řekl, že se můj komín musí vyvložkovat. Je to opravdu nutné? Jaký předpis to nařizuje? …“.
Než si na tuto otázku pokusíme najít odpověď, asi by bylo vhodné krátce zabrousit do historie. V podstatě po většinu 19.století se objekty vytápěly lokálními spotřebiči na pevná paliva (dřevo, uhlí), to znamená, že v každé vytápěné místnosti stála kamna a k nim byl komín. Tedy komín zděný z plných cihel, obvykle vnitřního rozměru cca 150 x 150 mm. Od 70-tých let se ve městech, ale i na vesnicích začalo plošně plynofikovat. To byla doba podokenních plynových topidel WAW. Řešení bylo prosté – v každé místnosti se zahodila kamna, pod oknem se udělal průraz skrze fasádu a osadilo se plynové topidlo. Co ale dělat, když to pod okno z nějakého důvodu nešlo dát? No muselo se to zaústit do stávajícího komínu, do kterého byla předtím zapojena ta kamna na dřevo nebo uhlí. A v tom případě se komín musel vyvložkovat. Kominíci tehdy socialisticky pracovali pod OPBH (pro ty mladší okresní/obvodní podnik bytového hospodářství), což znamenalo, že se (jako ostatně všichni v té době) snažili pracovat co nejméně, a když už se tomu nedalo vyhnout, tak si práci maximálně zjednodušit. Proto vložkovali neradi a montáž spotřebiče do komínu byla spojena se získáním „speciálního povolení“. Stav komínů v socialismu nikdo v principu neřešil, kominíci byli zaměstnanci socialistického podniku s pevnou mzdou a nesmyslné předpisy se v praxi nedodržovaly. To vše se ale změnilo po roce 1989. Kominíci se stali samostatnými podnikateli a hledali způsob, jak si vydělat. To byl konec WAWek, které nepotřebovaly komín a tudíž nepředstavovaly pro nově vzniklé živnostníky zdroj příjmu. A začalo se vložkovat ve velkém. Snad, a znovu opakuji pouze snad, se alespoň z počátku respektovaly nějaké technické a morální důvody, ty byly ale bohužel rychle zapomenuty a z vložkování se stalo kominické náboženství a universální lék na všechny trable světa. Čím víc komínů se vyvložkovalo, čím bohatší byly kominíci, tím víc mizelo v dáli technické opodstatnění a narůstalo přesvědčení, že kominík má morální právo vyvložkovat na co přijde, ať se to majiteli objektu líbí nebo nelíbí. I když uvedený boom lehce vyšuměl někdy na začátku nového tisíciletí, pohled na vložkování, jako na universální řešení zůstal.
Nyní zpět k původně citovanému dotazu. Vložkování je jedním ze způsobů, kterým se řeší sanace vnitřního povrchu komínu, nebo se upravuje jeho průměr. Může být použito i tam, kde vlastnosti původního komínu neodpovídají nově připojenému spotřebiči (nejčastěji při instalaci plynového kotle). Vložkování není předepsáno žádným legislativním předpisem, tím méně jako plošné řešení. Je tedy jasné, že důvody jsou poměrně srozumitelné i pro laika a k „bezdůvodnému“ vložkování by v praxi docházet nemělo. Opak je bohužel smutnou denní realitou. Díky svému historicky vydobytému postavení je dle většiny kominíků vložkování jakousi kombinací všeléku a universální prevence. Vložkování tedy v principu nezdůvodňují, prostě „… se to udělat musí …“. A když už jsou ke zdůvodnění okolnostmi donuceni, začnou blábolit nesmysly, nejčastěji v tom smyslu, že se tím vyřeší požární bezpečnost (první nejčastější nesmysl), nebo že to vyžaduje zákon (druhý nejčastější nesmysl). Prakticky jim jde ale z větší části o rychlý a poměrně jednoduchý zisk, který povýšili na své morální právo, které lze shrnout do tvrzení, které často slýchám: „… kdybych nevložkoval, tak se neuživím …“. Lidé jsou ale stále zvídavější a přece jenom je tu jisté riziko, že se budou pídit po informacích, proto se hitem dneška stala rychlost. Komín tedy musí být vyvložkován rychleji, než se zvolená oběť stačí „rozkoukat“.
Z mého pohledu byl nekrásnější případ, který se stal asi před rokem. Nazval bych to vložkováním v přímém přenosu. „Obětí“ byl totiž shodou okolností moderátor nejmenovaného rádia, který byl natolik nadšen „jak to odsýpá“, že s postupem prací seznamoval posluchače prakticky v přímém přenosu. A ono to šlo více méně podle zaběhnutého schématu: první se dostaví odborník na kontrolu komínu, který otevře komínová dvířka dole v obýváku a řekne, že komín je v hrozném stavu a pokud se nevyvložkuje, objekt buď vyhoří, nebo se uvnitř všichni udusí. Spotřebič se proto musí ihned přestat používat a on (odborník) bude bohužel muset provést ohlášení hasičům a na stavební úřad, což patrně povede k nepříjemnostem zakončených mastnou pokutou. Potom se odborník zahloubá do několikaminutové meditace spojené s intenzivním vraštěním obočím. Výsledkem je, že snad by tady bylo jakési řešení. Čirou náhodou se v nedalekém okolí pohybuje další, na slovo vzatý odborník, který by se za drobnou úplatu mohl zastavit odpoledne a navrhnout termín pro vložkování. Ale to víte, termíny jsou dlouhé, lidé čekají i měsíce, atd. No v každém případě odpoledne dorazí odborník na vložkování. Vezme peníze za konzultaci a po rovněž nezbytném mračení a strašení informuje, teď již zcela zmateného majitele nemovitosti, že čirou náhodou (ke které dochází maximálně jednou za deset let) zná špičkovou firmu zaměřenou na vložkování, která je sice z druhého konce republiky, ale teď je náhodou poblíž. Pokusí se jim zavolat a zjistit, jak jsou na tom. A světe div se, zázraky se dějí. Špičkové firmě zrovna vypadl z předlouhého seznamu jeden zákazník, takže mohou nastoupit zítra. Stačí si připravit 35 tisích v hotovosti a další den už se bude moct opět bezpečně topit. Dojatý majitel v této fázi děkuje a tiskne ruku svému zachránci, který to všechno zprostředkoval. Další den se dostaví dva až tři anonymní pracovníci a rychle a bez řečí komín nějak nespecifikovaně vyvložkují, vezmou peníze a zmizí. V lepším případě zanechají jakýsi doklad o převzetí peněz. Ten večer majitel nemovitosti a jeho rodina uléhají šťastní a plní vděku, že měli tolik štěstí a všechno se to tak krásně povedlo. Předpokládám, že pozorný čtenář a v tomto daném případě i posluchač, žasne, že po dokončení transakce majitel stavby vlastně neví, co se udělalo, ani proč se to udělalo, tím méně zda se to udělalo dobře a za reálnou cenu. Těžko říci, zda se nejmenovaný moderátor někdy dodatečně nad věcí zamyslel a odhalil, že se stal divákem v propracovaném představení nebo dosud žije v představě, že to byl koncert odborníků.
Možná to někomu přijde směšné, ale já bych rád upozornil na fakt, že směšné to je v případě moderátora, který nemá finanční problémy, ale méně směšné je to například u osamělé důchodkyně, která je tímto způsobem připravena o leckdy dlouholeté úspory. No a ještě méně směšné to je v případě, kdy se na věc podíváme tak říkajíc globálně a zjistíme, že podobné postupy a způsoby řešení nás obklopují. Stačí si pustit televizi a sledovat chvíli reklamy, jsou plné plošně universálních řešení – universální pilulka z Vás udělá nadsamce, universální půjčka boháče, politická strana zajistí blahobyt, a tak dále. Ale musíte hned a rychle, nabídka je omezená. A my kupujeme, platíme, (chodíme k volbám) a nestačíme se ptát PROČ? Doba je rychlá, vyžaduje okamžitá rozhodnutí a zdravý rozum se nepoužívá, protože všude je přece spousta a spousta na slovo vzatých odborníků.
Závěry mám dnes dva: pro ty, co se již napálili – nebuďte smutní, ještě není pozdě, hlavní je, že si svou chybu uvědomujete. A pro ty, co si myslí, že se ještě nenapálili – pravděpodobně se mýlíte, zkuste se zamyslet.
