Tři typy ekologů - koumes, praktik a aktivista

Osobně se považuji ze něco, čemu lze říkat „ekolog“, a to mě doufám opravňuje k tomu, abych si mohl dovolit tak říkajíc „zacílit do vlastních řad“ s úvahou o úhlu pohledu různých lidí na tuto problematiku.

Díky své profesi v oblasti energie, vytápění, spalování apod. jsem se během let se spoustou ekologů setkal. Ekologa bych definoval jako někoho, kdo se aktivně zajímá o problematiku minimalizace dopadu našeho současného životního stylu na životní prostředí. Z těch setkání jsem dospěl k názoru, že ekologové se dělí na tři základní skupiny s tím, že každá skupina vyžaduje jiný přístup, jiné argumenty, jiné jednání a v principu má i jiné cíle. Ty skupiny jsem si soukromě pojmenovat KOUMES, PRAKTIK a AKTIVISTA a hned na úvod bych rád důrazně deklaroval, že zařazení konkrétního člověka do konkrétní skupiny vůbec (ale vůbec!!!) nesouvisí s jeho inteligencí, vzděláním, pracovní profesí, náboženstvím, pohlavím, bohatstvím, výší platu, politickou příslušností, ani s ničím podobným. To znamená, že člověk, který je nezaměstnaný může být v kategorii „koumes“, ale třeba universitní profesor může být „aktivista“.

Takže postupně:

1. KOUMES

S těmi se setkávám nejméně často, což mě mrzí. Koumes je primárně nervózní z toho, že nemá dostatek ověřených podkladů. Proto stále studuje, hledá na internetu, sleduje aktuální vědecké publikace, a podobně. Nadto je nadšený z každé diskuse, a to i s přímým oponentem, který nesdílí jeho názor. V názorech takového člověka ale hledá koumes především „zrnko pravdy“, protože ze své podstaty o sobě stále pochybuje. Své názory proto obvykle prezentuje v první osobě a volí velice opatrnou formulaci typu „já se domnívám“, „spíše bych řekl“, a podobně. Pokud narazí na názor, se kterým nesouhlasí, nesnaží se ho primárně vyvracet, ale snaží se spíše zjistit, jaké ověřitelné skutečnosti k danému názoru vedly. V tomto postupu, tak říkajíc „proti vodě“ se často dojde k bodu, který signalizuje, že výsledný názor není správný. V tom případě koumes neslaví, ani nesnižuje odbornost oponenta, protože si uvědomuje, že všichni se mohou dopustit chyb. Pokud se setkají dva koumesové s opačnými názory, málokdy dojde k hádce, protože oba v principu uznávají právo toho druhého na vlastní názor a navíc jsou schopni připustit i vlastní mýlku. Koumes je postupem času často odborníkem, nebo minimálně studnicí dat, ale současně si poměrně málokdy vybere ekologii jako svoji primární pracovní činnost. Jeho nevýhodou je totiž komplexní pohled, který v principu vylučuje černo/bílá řešení, typu plošných zákazů nebo příkazů. Koumes má totiž vždy na zřeteli jak výstupy, tak vstupy a chápe, že nelze učinit závazek bez jasně vymezené cesty, kterou ho lze splnit.

Například – koumes by se nikdy nezavázal snížit průměrnou teplotu na Zemi o 2°C, snížit emise CO2 o 80%, přestat využívat uhlí do roku 2035, zvýšit podíl elektromobilů na 60% a podobně …

2. PRAKTIK

Před těmi mám hlubokou úctu, a to přestože pracují většinou „v ilegalitě“. Praktik jde na to zdravým selským rozumem, což mu velí začít u sebe, přičemž doufá, že svým příkladem možná ukáže cestu i ostatním. Takže začne u zdánlivých maličkostí – třídí odpad, jezdí na kole nebo chodí pěšky, zúčastňuje se bezplatně všemožných brigád, doma škrtí termostat, striktně nakupuje úsporné spotřebiče, nevyhazuje jídlo a podobně. Pokud na to má prostředky, posouvá se dál – zatepluje dům (ne kvůli dotacím, ani nechce ušetřit peníze), hledá alternativní způsob vytápění (ne podle úspory peněz, ale podle úspory energie) a obvykle končí tím, že kupuje elektromobil. Většinou nemá touhu někoho přemlouvat, tím méně nutit. Není stoupencem plošných zákazů nebo příkazů. Má tendenci v klidu vysvětlovat a dělit se o své zkušenosti. Je zcela šťastný, pokud se ocitne v komunitě stejně smýšlejících lidí, takže je pilným účastníkem diskusních skupin na internetu. Diskutuje ale většinou pouze v rámci jemu příznivě nakloněné skupiny. Pokud vstoupí do diskuse „na nepřátelském prostředí“, jsou jeho příspěvky slušné a obvykle začínají slovy „já mám doma …“. Smutnou skutečností je, že praktik si obvykle vytváří názor nikoliv na základě vlastního rozboru, ale přejímá pohled někoho jiného, a tudíž se může ztotožnit i s názory, které mu objektivně velmi neprospívají. Pokusy uvést do praxe cizí názory (často komerčně ovlivněné) jsou pro „běžného občana“ leckdy fatální. Praktikovi tedy občas zbude místo rodiny jen ten elektromobil. I v tom případě si ale zachovává charakter, a přestože není ochoten svou chybu principiálně uznat, nezatahuje do svého problému nikoho dalšího.

Například – praktik by nešel na demonstraci za změnu klimatu, neoslovuje ho Gréta, svoji činnost si sám financuje, respektuje zákony a morálku a podobně …

3. AKTIVISTA

Těch je nejvíce, a musím říct, že mě to netěší. Aktivista chce primárně donutit okolí, aby nejprve přijalo jeho pohled na věc, potom přijalo jeho řešení a nakonec aby se mu dostalo peněz na jeho realizaci. Lidi dělí na přátelé (souhlasí) a nepřátelé (bez ohledu zda nesouhlasí, nebo je jim to jedno). Podle názoru aktivisty musí všichni souhlasit s jeho názorem. Pokud někdo nesouhlasí, nebo nechce spolupracovat, má aktivista morální právo ho potrestat. Je pevný ve svém názoru, který nemění (jedině přitvrzuje) a fakta ho nezajímají. Pokud má přístup k více faktům, provádí jejich selekci, tak, že vybírá jen ty „vhodné“ a ostatní zamlčí, zneváží nebo prohlásí za nepravdy. V limitním případě je zakáže. Není komplexním odborníkem, ale pro podporu své teorie je schopen nashromáždit, nebo uměle vytvořit neuvěřitelnou spoustu argumentů. Setká-li se s koumesem, nebo prostě odborníkem v dané oblasti, opatří ho nálepkou „nepřítel“ (např. lobbista, amatér, nacionalista, …). Odbornou argumentaci rád nahrazuje osobním osočováním typu „za koho vlastně mluvíte“, „já zastupuji 5000 členů naší organizace“, „byl jste na konferenci v Paříži?“, apod., což velmi často končí hádkou. Mluví v množném čísle a velice rozhodně. Věty začíná „my víme“, „my jsme zjistili“, „my zajistíme“, a podobně. Změnu myšlení ostatních považuje za své poslání, přičemž je přesvědčen, že má morální právo na to, aby mu společnost tuto činnost financovala. Výklad zákona je dle jeho mínění nutno flexibilně přizpůsobit jeho požadavkům a možnostem. Aktivista dovede být velmi přesvědčivý a v diskusi úspěšný (už proto, že nikoho jiného nenechá dokončit myšlenku), což mu může přinést i značný finanční prospěch nebo politický úspěch. V tom případě se aktivista stává aktivním už jen tam, kde mu to vynáší. Pokud vydělá dost, stáhne se a začne žít jako normální občan.

Například – aktivista je schopen tvrdit, že z chladicích bloků jaderné elektrárny se valí jedovaté zplodiny, že po jednom suchém létě nás čeká doba sucha, že po jedné tuhé zimě nás čeká doba ledová, že lze okamžitě přestat spalovat uhlí, že létat letadlem je nemorální a podobně …

Tentokrát bez závěru – ten si snad každý čtenář udělá sám.

Pokud by se v dělení někdo „našel“, prosím, ať to nebere osobně. Každou skupinu jsem popsal podle chování lidí, které jsem osobně potkal, ale vždy se jedná o několik desítek jedinců. Není to tedy nikdy popis jednoho konkrétního člověka.