Slovní přestřelky, urážky, osobní výpady jsou v politice i na sociálních sítích běžný jev. Zvykli jsme si, přizpůsobujeme se. Ale urazí nás více vzteklý vulgarismus, nebo jazykově korektní, promyšlený útok na naši integritu?
Nedávno jsem poprvé viděla film Romana Polanského Bůh masakru. Dva manželské páry v něm řeší potyčku svých synů. Zachary praštil Ethana klackem a vyrazil mu dva zuby. Jenže Ethan předtím nechtěl vzít Zacharyho do party, obvinil ho z práskačství a zjevně se pokoušel o jeho ostrakizaci. Který z těch dvou kluků má na celém konfliktu větší vinu?
Incidenty podobného druhu jdou většinou na vrub toho, kdo pod tlakem zaútočí. Praští posměváčka do nosu, vytáhne nůž, stiskne spoušť. Stane se agresorem, zaslouží si trest. Často bez ohledu na to, jakému ponižování, šikaně či provokaci byl vystaven.
Podobně hodnotíme i slovní přestřelky. Tolerujeme výsměch, ostrakizaci, nepodložená obvinění, demagogii, paušalizaci a provokaci směřující k šikaně, pokud postrádají vulgarity a říkají je ti, jimž věříme. Nevadí, když někdo správnou formou napadne vaši práci, přátele, rodinu. Povinností je neztratit úsměv a vyrovnanost. V opačném případě, když vám rupnou nervy, vás veřejnost označí za hulváta či labilní individuum.
Problém je, že výrazná inteligence a kreativita se mnohdy míjejí s diplomacií a sociální inteligencí a naopak, pod diplomatickou uhlazenost se často skryjí urážky nejhrubšího zrna. Proto mívají ve společenských přestřelkách navrch sociálně zdatní jedinci s chladnou hlavou. Proto se média tak ráda pohoršují nad vulgarismy Miloše Zemana a výbuchy Andreje Babiše, ale když chce nejmenovaný politolog nechat vymřít své politické oponenty, nejmenovaný kněz je nazve rakovinnými buňkami společnosti, nejmenovaný premiér je označí za nedemokraty a nejmenovaná předsedkyně Sněmovny nazve protivládní demonstraci "dny Varšavské smlouvy", mediální povyk se nekoná. Dotyční se vyhnuli vulgarismům, křiku a explicitním urážkám a řekli svůj názor. Vy ho přece můžete říct taky, máme demokracii!
Nostalgicky se mi stýská po časech, kdy se mušketýři bili kvůli smítku na kabátku a Cyrano z Bergeracu „nemohl vyjít mezi lidi/ urážku nesmytou když na čele mu vidí.“ Je samozřejmě nesmysl řešit každou skrytou šikanu a vykalkulovanou provokaci soubojem či válkou, ale vědomí, že po podlém osobním útoku může následovat hozená rukavice, rána kordem či kulka do čela, prostě Boží soud, mělo v sobě v minulosti jistý ozdravný mechanismus.
Osvědčené hodnoty jako mravnost, čest, pracovitost dnes nahradily politická korektnost, jazyková slušnost a „hodnotová správnost“. Veřejnost stále častěji nezajímá, co lidé dělají, co mají v hlavě, co vytvořili, komu pomohli. Zajímá ji, jak se navenek chovají. A vedeme k tomu i mladé lidi, jimž místo literatury a historie stále častěji nabízíme ideologii a propagandu. Protože co jiného je dělení světa na „demokraty“, „populisty“ a „extremisty“, na „správné“ a „nesprávné“ režimy, politiky i jejich voliče. Právě v tom rozdělování se totiž skrývá urážka a obludná šikana velké části současné společnosti.
Psáno pro MF Dnes, 25. 9. 2023
