Včera mi vyšel delší článek o Karlu Krylovi v MF Dnes, visí na idnes Premium. Ale hodně se toho do něj nevešlo, proto přidávám pár střípků do mozaiky. KK byl určitě písničkář a básník, který nejvíc ovlivnil moje dospívání.
Poprvé jsem Krylovy písně skutečně slyšela na schůzkách vodáckého oddílu Vlnka, který patřil pod Pionýra, ale nikdy jsme tam na krku neměli rudé šátky. Náš vedoucí měl přezdívku Jestřáb a včera po vyjití článku mi psal, že ji jako kluk přijímal, aniž by o té Foglarově věděl. Ale když jsem ho ve dvanácti poznala, měl už pětadvacetiletý vysokoškolák jasno. Jeho pověstné etapové hry na vodáckých putovních táborech z Foglarových knih vycházely.
Jestřába jsme všechny v oddílu milovaly, já určitě nejvíc. V šestnácti letech jsem za ním chodila do prázdné víkendové klubovny hrát šachy. Psal se rok 1982 a já jsem se zamilovala do Karla Plíhala, protože měl stejně zlaté vlasy jako Jestřáb, který mi pořád cpal nějakého Nohavicu. Ale když jsem vedle něj mohla sedět u ohně, hlavu opřenou o jeho široké rameno, a zpívat Karavanu mraků nebo Morituri te salutant, tetelila jsem se štěstím.
To už jsem chodila na gympl a v naší humanitní třídě studovalo hned několik básníků. Ten nejslavnější si dnes říká Raven, vydává CD a zpívá v Semaforu, nazpíval i moderní verze Krylových písní. Bez nich se samozřejmě neobešel žádný mejdan ani školní výlet. Ravenova Salome mi zní v uších možná častěji než Krylova.
Ravena milovaly dvě třetiny spolužaček, ale já jsem dávala přednost jednomu budoucímu docentovi, který na kytaru hrál občas také a měl jasnější názory. Na básníky jsem nikdy moc nebyla. Tedy na živé básníky. S výjimkou Seiferta, jehož jsme samozřejmě milovali kolektivně.
Na VŠ hrál Krylovy písně bývalý ředitel rozhlasu, dnes vážený šéf jiné známé instituce. Toho jsem samozřejmě také milovala (pravda, těch úžasných spolužáků na fildě bylo více, jmenovat je všechny nemohu), ale nakonec jsem si vzala jeho kamaráda ze sousedního domu, který k němu přišel na oslavu narozenin. Myslím, že Ježura v té chvíli hrál Anděla, ale možná to byl Král a klaun. Dávno tomu.
Pak přišel Listopad 89, Národní, stávka a balkón Melantrichu, kde Kryl zpíval s Gottem. Byl to jeden z nejkrásnějších revolučních dní. Pamatuji si koncert na fakultě, první rozhovory, kupování desek i Kníšky KK. Požehnaný čas.
Potom jsem začala učit, cpala do sebe hory knih, které vycházely, přišlo těhotenství, pět měsíců na špalcích v Nábřežní a porod Chuma, při němž mi v uších znělo CD Karla Plíhala. A také Pavla Dobeše. Písně Karla Kryla byly pro takový účel trochu ponuré.
Karel Kryl zemřel šest měsíců po narození Jáchyma. Měla jsem tehdy poporodní depresi, protože mi chyběly diazepam, Nábřežní, a jeden tamní Čaroděj, začínalo mé monotematické nohavicovské období, které trvá dodnes, a Krylova smrt přišla jako blesk z čistého nebe. Bylo mi to hrozně líto, vůbec jsem tenkrát nerozuměla jeho posledním písním a rozhovorům. Až v pozdějším věku jsem začínala více a více chápat...
Kvůli včerejšímu článku o Karlu Krylovi jsem toho pročetla, viděla a slyšela opravdu hodně. Články z netu, koncert z Wroclavi v září 89, Koncert pro všechny slušný lidi, prosinec 89, hodně rozhovorů a klipů k písním mnoha písničkářů, většinu Krylových alb pro připomenutí, Krylovy rozhovory i Ostrov pokladů, Houdova nového Nohavicu i Švehlova Magora, oprášila jsem i Žantovského Havla, Vodňanské Vodu, která hoří a starší texty Terezy Boučkové. Kníšku KK mi někdo ukradl.
Ale vy si především pusťte Krylovy písně. Taková vzpomínka básníka potěší nejvíc. A že ten šrumec od výročí úmrtí až k nedožitým osmdesátinám 12. 4. bude sledovat ze Spisovatelského nebe, tím jsem si jistá.
Sedne si s Karlem Hašlerem u piva a proberou politiku a holky. A možná si s námi i zazpívá.
KOMENTÁŘ: Krylovo polistopadové varování jsme zahodili, ale on už tehdy věděl.
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/karel-kryl-hudba-basnik-s-kytarou-vyroci-smrt-koncert-umeni.A240303_162736_domaci_krd
