Přidávám se tímto k vlně nesouhlasu s akcí 19 senátorů a T. Halíka, kteří žádají Českou biskupskou konferenci, respektive kardinála Dominika Duku, aby stáhl nominace Ing. Hany Lipovské do Rady České televize.
Když nás v březnu 1939 obsadilo nacistické Německo, přivezlo s sebou gestapo i seznamy lidí, kteří byli Říši trnem v oku. Našli byste v nich i jména bratří Čapků, Jiřího Voskovce, Jana Wericha a mnoha dalších známých osobností. Karel Čapek stihl před obsazením republiky zemřít, Voskovec s Werichemm uprchli do Ameriky, Josef Čapek, Karel Poláček a mnozí další zemřeli v koncentračních táborech.
Když v únoru 1948 zvítězila komunistická totalita, seznamy nebezpečných a nepohodlných jedinců začaly růst jak houby po dešti. Spisovatelé, novináři, katolíci i kněží, příslušníci statečné inteligence kráčeli do soudních síní, na popraviště, do pracovních koncentračních táborů a věznic v prvních liniích.
Když po roce 1968 plíživě začala normalizace, opět se vytvářely seznamy nepřizpůsobivých, kteří neodvolali nesouhlas se vstupem bratrských vojsk, stáli při Palachově pohřbu u rakve, nesouhlasili s jednotnou linií strany, vlády a komunistické říše.
Spolu se seznamy nevhodných osob druhé kategorie vznikaly i seznamy nevhodných, nebezpečných a nezdravých knih a tiskovin. Tyto texty mizely z veřejných a školních knihoven, učebnic, nesmělo se o nich psát ani mluvit. Studovat literaturu v druhé polovině osmdesátek znamenalo při zkoušce zapomenout na dvě třetiny českých spisovatelů.
Máme za sebou bezmála padesát let pod totalitními režimy, které si v mnohém byly velmi podobné. Proto bychom měli zbystřit, jsou-li tu opět pokusy o vytváření seznamů nepohodlných osob, knih, médií a webů.
Opakuje se v poslední době často podobná situace. Osobnost s výraznými a nepřehlédnutelnými názory napíše článek, dá rozhovor nebo je nominována do nějaké rady či významné instituce a začne povyk. Oponenti zvučných a stále stejných jmen protestují, posílají tiskové zprávy, sepisují petice a snášejí důvody, proč je daná osobnost nebezpečím pro liberální demokracii, právní stát či danou instituci. Je z toho mediální kauza, na sociálních sítích lidé odsuzují člověka, jehož život, práci a hodnotový systém vůbec neznají, a do seznamu těch, jejichž jméno se v určitých kruzích nesmí vyslovit, přibude další jméno.
Do Rady České televize a Českého rozhlasu kandiduje asi devadesát lidí, nominovaných nejrůznějšími spolky a institucemi. S mnoha jmény nesouhlasím, ale nikdy by mě nenapadlo nominaci napadnout či žádat o její stažení. Rozhodovat mají poslanci, které jsme si zvolili.
Ať už budou, či nebudou Lubomír Veselý a Hana Lipovská zvoleni do Rady ČT, slovutnou instituci to výrazně neohrozí. Na její fungování existují různé názory a trochu průvanu neuškodí nikomu a ničemu. Seznamy nepohodlných, ba škodlivých osob, knih a médií, nás ohrožují mnohem více. Útočí totiž na jednotlivce i skupiny, zastrašují lidi, kteří se stále více bojí vyslovit nebo napsat vlastní názor, a celkově tak omezují naši svobodu a možnost volby.
Nikdy totiž nevíte, kdy se na podobném seznamu ocitnete vy sami. Kdy vám kvůli účasti na nějaké akci nebo ostrému názoru nedovolí publikovat v jistých médiích, učit na některých školách, vydávat knihy ve velkých nakladatelstvích. Kdy přijdete o granty či zaměstnání na dobré adrese. A takový strach, usazený v myslích lidí, usnadňuje manipulaci i nástup jakékoli totalitní moci. Existují o tom stovky knih.
Proto se připojuji k protestu proti petici 19 senátorů i snahám vytvářet jakékoli seznamy nepohodlných jedinců. Žijeme v demokracii a každý člověk, pokud neohrožuje druhé a vědomě nelže, má mít právo říkat nahlas svůj názor a nebýt za to jakkoli diskriminován.
