Psala jsem právě dopis jedné neobyčejné přítelkyni, předloňské maturantce, vzpomínala na veselé hodiny literatury, když mě napadlo – proč vás, pánové, milujeme? Mohou na to dát příběhy nějakou přijatelnou odpověď?
Proč Penelopa vydržela čekat na Odyssea dvacet let a Klytainmnéstra odkrouhla Agamemnona v lázni už po deseti? Proč Magdaléna opustila starý život a šla za novým? Proč Kateřina nevyhnala Petruccia a nechala se zkrotit a vychovat?
Francouzský dramatik Paul Claudel napsal, že naším nejdůležitějším úkolem je vzbudit touhu. Můžeme s tím tvrzením polemizovat, můžeme se mu vzpírat, můžeme poukazovat na vzorné vlastnosti, morálku, poctivost a já nevím, co ještě… Nakonec většinou rezignujeme.
Muži po nás vesměs chtějí, abychom dobře vypadaly a slušně vařily. Občas vyžadují i špetku inteligence či jiných druhů talentu. Zvykly jsme si. Snažíme se. Jejich touha je pro nás svatá. Ale co chceme my od nich?
Pozvala jsem na virtuální poradu několik dam. Náročných, s bohatou zkušeností. Přednesla svou otázku. A strhla se vášnivá debata. Probíraly jsme běžné věci – příjemný zjev, laskavé ruce i ten často skloňovaný hezký zadek, ale pořád to nebylo ono. Máme každá jiné představy o mužské kráse. Nakonec jsme došly k několika zásadním skutečnostem, kterých si ceníme nadevše.
Sedm důvodů, proč je milujeme:
1.„Hmotné zabezpečení. Zázemí. Děti. Důležité. Ale není to všechno. Není to všechno na světě.“ (Říkaly svorně ty dámy.)
2.„Ráda na něj myslím. A když na něj myslím, je mi dobře. A nejsem sama, i když jsem právě sama.“ (Penelopa)
3. „Když na Něj myslím, chci být lepší.“ (Magdaléna)
4. „Stále se s ním něco učím.“ „A nikdy se s ním nenudím.“ (Líza Doolitleová a Kateřina, rozená Minolová)
5. „Když jsem v průšvihu, mohu se u něj vybrečet.“ (Scarrlett O´Harrová-Butlerová)
6. „Věřím mu. Ať už pod tím slůvkem „věřím“ rozumíme cokoli.“ (kromě Magdalény ještě Markéta Nikolajevna, Larisa Fjodorovna, Arwen a paní Clementine Churchillová.)
7.„A líbí se mi jeho vůně.“ (To tvrdily úplně všechny, jen lady Clementine nadávala na Winstonovy věčné doutníky.)
Moudré dámy. Až zase, pánové, budete lamentovat nad soumrakem mužské role ve světě emancipovaných žen, vzpomeňte na jejich slova.
Vzpomeňte si, že vás potřebujeme. Že na vás myslíme. Že se od vás učíme.
A někdy vás dokonce i milujeme!
