Zdena Salivarová, zpěvačka, spisovatelka, hnací motor našeho nejslavnějšího exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers a samozřejmě manželka Josefa Škvoreckého, ta holka, kterou Danny potkal v Praze...
...oslavila před pár dny devadesátku. Její kniha Honzlová tu poprvé oficiálně vyšla v roce 1990. Vzpomínáte, jak jsme si spolu s Janou, která nesměla jet na zahraniční zájezd do Finska, pročítali anonymní dopisy v jejích kádrových materiálech?
„Většina posudků připomínala hlášení okresních hejtmanů Jeho Veličenstvu císaři v dobách temného feudalismu a překonávala se v návrzích, jak se mnou zatočit…Honzlová je lehkomyslná a prohnaná osoba… Neštítí se ničeho, žije v morálním bahně, nemá vůbec žádné předpoklady k růstu ani odbornému, ani politickému… čte nezdravou literaturu a šíří ji mezi ostatní členy souboru tím, že jim o ní vypráví… je nejvyšší čas, aby z našeho kolektivu byla vyloučena…“
Nemáme v české literatuře mnoho sugestivních reflexí padesátých let. Peckovy a Stránského vzpomínky z lágrů, Zahradníčkovu a Renčovu vězeňskou lyriku, Škvoreckého Mirákl, Kunderův Žert. Honzlová jim zdatně sekunduje. Příběh Jany, která se zoufale snaží proplout těžkou dobou a udržet zbytek rodiny, protože otec emigroval, jeden bratr rube uran v Jáchymově, druhý slouží u pétépáků a ona se cítí zodpovědná za matku, sestru i malého bratra, je civilní, dojemný a přináší nezbytnou katarzi, vykoupení z časů, v nichž se nesprávné názory neodpouštějí.
„I pomluvy, zařazené jednou do KM, nabývají hodnoty úředního dokumentu. Nikdo nebude zkoumat, v jakém úmyslu byly napsány, a ještě méně, kdo je napsal. Podpisy, když je to v souladu s naší věcí, se nevyžadují.“ To všechno Jana Honzlová ví, když čte žlučovité anonymy, které z ní dělají nepřítele socialistického zřízení. Ví také, že souboj s udavači, kádrováky a estébáky je předem prohraný a že z něj nemůže vyjít bez plivanců a fleků na šatech i na duši. Přesto se snaží a pere s větrnými mlýny do posledních stránek románu. Paradoxně může být její postoj povzbuzením i v dnešní době, kdy se opět stalo módou osočování nepravověrných a házení blátem po renegátech, kteří se nebojí říct otevřeně svůj vlastní názor.
Honzlová je pozoruhodná hrdinka, Zdena Salivarová skvělá spisovatelka, přestože většinu života v Torontu věnovala nakladatelství Sixty- Eight Publishers. Spolu s Josefem Škvoreckým vydávali za Atlantikem po celé období normalizace knihy spisovatelů, kteří měli v Československu větší či menší potíže, nejen Havla a Vaculíka, ale i Hrabala nebo Seiferta. Díky nim jsme ty knihy mohli číst i my tady doma, pokud jsme se k nim nějakým zázrakem dostali.
Proto jí tam za moře přejme k devadesátce pevné zdraví a rozlučme se stylově Škvoreckého věnováním z jeho slavného románu Mirákl: „Honzlové, tak málo za tak mnoho“.
Psáno pro MF Dnes, 27. 10. 2023
