Paul Claudel, velký básník a ještě větší dramatik, měl za to, že největším úkolem člověka je vzbudit touhu. Protože jen ta nás dokáže zvednout ze země, vzkřísit z popela a vrátí nám víru v zázraky. Jednou jsem o ní napsala pohádku...
Byla jedna královna. Normální královna, jakých je na světě spousty. Žila si docela spokojeně po boku královského manžela, obklopená hrstkou přátel i věrných dvořanů, dokud ji nenapadlo, že něco důležitého zůstává stát před branou jejího paláce.
„Chtěla bych vědět, co mi vlastně schází,“ svěřila se jednoho dne přítelkyni z dětství.
„Pořiď si děťátko,“ radila jí přítelkyně. „Neznám nic lepšího na ty tvoje smutky, než jsou malé dětské ručičky, k zulíbání sladké a voňavé.“
Královna poslechla, brzy se jí narodilo děťátko, ale smutky neodcházely. Vydala se tedy za přítelem, aby jí pomohl rozehnat podivný strach, který ji neopouštěl ve dne ani v noci.
„Chybí ti pokora, moje milá,“ pravil přítel soucitně. „Skloň hlavu, přijmi dary, které jsi dostala, a buď za ně dennodenně vděčná.“
Královna opět poslechla. Vrátila se domů, vyvětrala palác, pozvala malíře, lakýrníky, truhláře i čalouníky, a vděčně děkovala za vše, čím byla obdařena. Přesto se pozvolna, plíživě, do její mysli počala vkrádat tupá, bolestná osamělost.
Královna byla zoufalá. Marně se ptala přátel na radu, marně pátrala po zázračném léku na své trápení. Až jednou zastavila u dveří paláce stará, moudrá vědma. Poutnice.
„Vím, co ti schází, děvenko,“ usmála se laskavě a špičkou prstu přejela po královnině ustaraném čele. „Čtu to v tvých očích, v tvém úsměvu, v tvé unavené chůzi. Ztratila jsi touhu, moje milá.“
„Ale to je nesmysl,“ rozzlobila se královna. „Nic jsem neztratila. Mám palác, manžela, děťátko, které spokojeně vrní v kolíbce, k tomu plné ruce práce a dennodenně za to nebi posílám svůj dík. Tak jak bych mohla něco ztratit, když ani nevím, jak ta tvoje touha vypadá!“
Poutnice se znovu usmála, nalila z malého stříbrného flakónku do křišťálového poháru průzračnou tekutinu a podala pohár královně.
„O čem sníš, královno,“ zeptala se měkce, zatímco královna si nedůvěřivě prohlížela tajemný nápoj.
„Nemám na sny čas. Nemůžu si sny dovolit, abys věděla.“
„Na co se těšíš, královno?“
„Na večeři. Na nové šaty. Na to, až moje děťátko udělá první krůček a řekne první slůvko.“
„Po čem se ti stýská, královno.“
„Po čem se mi stýská? Co je to za otázku? Nechci, aby se mi po něčem stýskalo! Nikdo přece nechce, aby se mu po něčem stýskalo!“
Poutnice jemně vzala z jejích dlaní nedotčený nápoj a nastavila pohár paprskům odpoledního slunce. Vyšlehla záře, která královnu téměř oslepila.„Vrať mi to,“ zaprosila královna a natáhla po poháru svou malou, unavenou ruku. „Ještě jsem se ani nenapila!“
„Ne ne,“ zakroutila vědma hlavou a schovala tajemný nápoj za záda. „Měla jsi ho u sebe dost dlouho, děvenko.“
„Tak mě nech se na tu krásu ještě jednou podívat!“
„Proč? Zavři oči a představ si ji. Stejně už musím jít.“
Poutnice pečlivě ukryla pohár do záhybů svého obnošeného pláště a pomalu vykročila ke dveřím.
„Počkej! Počkej přece!“ vykřikla královna zoufale. „Já ti za ten nápoj zaplatím, cokoliv si řekneš! Jsem přece královna!“
„Není na prodej, moje milá,“ broukla poutnice už na prahu docela laskavě a naposled se na královnu podívala svýma věčnýma očima.
„Co za něj tedy chceš? Řekni, nemůžu bez něj být!“
„Nic nechci. Jenom tebe.“
„Mě?“
„Abys na něj myslela. Abys po něm toužila. Chci, má milá královno, abys věřila, že se jednoho dne vrátím a dovolím ti vypít obsah toho poháru až do dna.“
Naposledy zvedla ruku nad hlavu, tajemný nápoj zajiskřil jako slunce, měkce schoulené v křišťálové kolébce podvečerní oblohy, pak se dveře za poutnicí tiše zavřely a královna zůstala sama se svými sny a svou fantazií.
Soukromý nebe, 2004
