Placku na čelo, válka není hra!

Internet je teď plný válečných nadšenců. Odhodlaných mužů i žen, kteří přesně vědí, jak jednat s velmocí, jejíž rozloha zabírá šest časových pásem... Glosa o válce. Té z příběhů i té, která nás straší ve snech.

„Válka! Válka!“ křičí nadšení synové plantážníků z Jihu proti severu, objímají snoubenky a radostně se vydávají do bitev. Vrátí se z nich jen někteří. Vyčerpaní, potrhaní, zranění na těle i na duši. Do světa, který nepoznávají.

I třída Pavla Bäumera z Remarqueovy prvotiny Na západní frontě klid jde do války plná ideálů: „Kantorek měl při hodinách tělocviku tak dlouho přednášky, až celá třída jako jeden muž vytáhla pod jeho vedením na okresní velitelství a dobrovolně se přihlásila na vojnu… Jeden z nás váhal.  Ale nechal se přemluvit, poněvadž by se jinak znemožnil... Nejrozumnější byli vlastně chudí a prostí lidé; pokládali válku od počátku za neštěstí, zatímco lépe situovaní nevěděli samou radostí kudy kam…“

Příběhy o válce mluví jasnou řečí. Na počátku nadšení a odhodlání, na konci bída a zmar. Řecký král Agamemnón skončil po dobytí Tróje podříznutý v lázni vlastní manželkou. Napoleonovi a Hitlerovi vojáci se vraceli z ruské zimy bez ideálů i končetin. Americkou kocovinu z války ve Vietnamu nám připomínají filmy Hair, Návrat domů či Forrest Gump.

K těm, kteří jdou do války z nutnosti či povinnosti, kvůli obraně vlasti, jsou příběhy laskavější. Ale ne vždy. Odyssseus je k odchodu do války přinucen, pak se čile zapojí a cesta domů vydá na epos. Podobné zkušenosti měli i naši legionáři v revolučním Rusku a koneckonců i českoslovenští letci z Británie, mnozí skončili v emigraci či komunistických kriminálech.

Internet je teď plný válečných nadšenců. Odhodlaných mužů i žen, kteří přesně vědí, jak jednat s velmocí, jejíž rozloha zabírá šest časových pásem. Pokácely se zlé sochy, magistrátní buldozery vrátí Pražanům kus uloupené Stromovky a na ruské ambasádě zůstane jen velvyslanec, kterého bude spolek Kaputin každé ráno polévat kečupem.

Hlavně tvrdě, neustoupit, jsme přece hrdý a suverénní národ, zní z úst politiků, novinářů, blogerů, zralých otců rodin, jimž vojenská povinnost dávno nehrozí. Kdyby člověku neběhal po těle mráz, byla by to slušná groteska.

Do mnoha válek jsme se v posledních staletích aktivně nezapojili. Možná proto testosteronem nabití samci tolik vyskakují, bijí se v prsa a vykřikují prázdná hesla. „Já jsem opičí král!“ byla oblíbená hra našeho dětství.

Jenže my potřebujeme, aby zemi vedli dospělí politici. Takoví, kteří si nehoní triko, nesbírají za pomoci líbivých frází politické body, mají představu o velikosti světa i historických souvislostech, které nás dovedly k hypotetickému střetu dvou zčásti uměle rozdělovaných světů.

Dejte si placku na čelo, milí vůdcové národa. A vzpomeňte si na školní četbu, román Na západní frontě klid v ní není náhodou: „Zatím co oni ještě psali a mluvili, my viděli už lazarety a umírání; zatím co označovali službu státu jako to největší, my už věděli, že strach před smrtí je silnější…Náhle jsme strašlivě osaměli; a musili jsme se s tím taky sami vypořádat.“

Psáno pro MF Dnes, 23. 4. 2021